Článek
Když Dana poprvé potkala Milana na svatbě společných přátel, nikdy by ji nenapadlo, že se do něj zamiluje. Byl přesným opakem mužů, které kdy považovala za atraktivní. Byl malý, s bříškem, prořídlými vlasy, věčně žertující. Prostě muž, se kterým by se normálně nebavila.
„Ahoj, krásko,“ přistoupil k ní s drinkem a úsměvem. „Myslím, že tenhle večer by nám mohl změnit život.“
Dana protočila oči. Jenže Milan byl jiný než ostatní. Neodbytný, ale zábavný. Malý šašek s velkým srdcem. Po letech trápení kvůli Lukášovi, který ji podváděl, to byl osvěžující pocit. Milan byl jeho pravým opakem – upřímný, pozorný, optimistický. Postupně si získával její důvěru a do dvou let stáli před oltářem.
Snaha o rodinu
„Myslím, že tentokrát to vyšlo,“ prohlásila Dana s nadějí, držíc test. Už třetí rok se snažili o miminko.
Milan přiskočil k ní, ale když se neobjevila druhá čárka, jeho výraz se změnil jen na chvilku. Okamžitě nasadil svůj typický úsměv.
„Nevadí, lásko. Příště. Věř mi, jednou budeme mít malé raubíře.“
Dana cítila, jak ji zklamání drtí. Lékaři nenacházeli žádnou příčinu. „Nevysvětlitelná neplodnost,“ říkali. Milan dopadl na testech skvěle, nechápala, co je brzdí.
Milan odcházel dřív z práce, když měla ovulaci. Kolegové si z něj utahovali, ale on to snášel s úsměvem. Kvůli ní.
„Zase musíš běžet domů? Manželka má ovulaci?“ pošklebovali se.
„Jo, přesně. Nemohl bych riskovat, že mi uteče,“ odpovídal, i když ho to uvnitř ničilo.
Roky se trápili různými metodami, vyšetřeními, procedurami. A pak, jako zázrakem, Dana otěhotněla s dvojčaty.
Nečekaná návštěva
„Mami, můžu si vzít s sebou do školy svůj nový penál?“ zeptal se šestiletý Tonda u snídaně.
„Jasně, zlatíčko,“ odpověděla Dana, zatímco mazala chleba Aničce, klidnějšímu dvojčeti Tondy.
Milan políbil Danu na tvář. „Miláčku, dneska přijdu pozdě.“
Odpoledne zazvonil zvonek. Dana otevřela dveře a uviděla mladou dívku s kyticí.
„Hledám Milana,“ řekla nejistě.
„Ano, jste tady správně. Milan je v práci, ale já jsem jeho žena.“
Dívka se zatvářila překvapeně. „Omlouvám se, nevěděla jsem, že je ženatý. Jmenuji se Veronika. Můžu dál?“
Dana ztuhla, ale pak jí rychle vzala dovnitř.
Za zavřenými dveřmi to Dana nevydržela a zeptala se: „Vysvětlete mi, proč mladá žena jako vy hledá mého muže?“
„Nevím, jestli vám to Milan řekl, já jsem jeho…“ Dana si v duchu říkala: „Zmetek jeden, on má milenku!“ A v tu chvíli Veronika dodala: „Dcera.“
Pravda vychází najevo
Svět se Daně zastavil. „Jeho… dcera?“
Veronika přikývla. „Vyrůstala jsem s mámou a jejím manželem. Nikdy jsem svého biologického otce nepoznala. Máma mi vždycky říkala, že její manžel je můj pravý otec.“
„Kolik vám je let?“ zeptala se Dana tiše.
„Dvacet tři.“
Dana rychle počítala. Veronika se narodila dlouho předtím, než poznala Milana. Ale proč by před ní takovou věc tajil?
„Jak jste zjistila, že Milan je váš otec?“
„Tušila jsem, že něco není v pořádku. Celé dětství jsem se trápila tím, že můj táta je úplně jiný než já. Vůbec jsem do té rodiny nezapadala. Otevřeně jsem se jí zeptala, jestli mě adoptovali. Díky tomu jsem se konečně dozvěděla pravdu.“
A pak jsem uslyšela klíč v zámku.
Konfrontace
Milan vstoupil s úsměvem, který okamžitě zmizel, když uviděl Veroniku.
„Máme návštěvu,“ řekla Dana chladně.
Milan zbledl jako stěna. „Vero… co tady děláš?“ vydechl šokovaně. „Říkal jsem ti, že to nejdřív musím doma říct!“
Dana ztuhla. „Ty jí znáš?“
„Ne… Ano.. tedy… já…“ koktal Milan.
„Před týdnem jsem tátu oslovila před prací, díky tomu mě už zná,“ upřesnila Veronika.
Milan protočil oči. „Tys tomu, holka, dala… jak jsi mě našla?“
Dana vstala. „Nechci tě rušit s dcerou, o které jsi mi patnáct let zapomněl říct.“
„Dano, počkej! To není tak, jak si myslíš!“
„Ne? Tak mi vysvětli, jak to je! Ty jsi o ní věděl celou dobu, že? Celou tu dobu, co jsme se trápili s neplodností!“
Milan se podíval z Veroniky na Danu. „Já… ano, věděl jsem o ní. Ale nikdy jsem ji neviděl. Alena mi řekla, že je těhotná, ale chtěla jí vychovat se svým manželem. Řekla, že o mě nestojí.“
„A proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala se Dana se slzami v očích.
„Protože jsem se bál, že mě opustíš. Že si budeš myslet, že jsem stejný jako Lukáš.“
Dana zavrtěla hlavou. „Nečekala jsem od chlapa jako jsi ty takovou bolest. Myslela jsem, že jsi jiný.“ A utekla z bytu pryč.
Usmíření
Po několika hodinách chůze se Dana vrátila domů. Milan seděl v kuchyni, oči červené.
„Kde je Veronika?“
„Odešla.“
„Řekni mi pravdu, Milane. Celou pravdu. Jinak je konec!“
„Milan vyprávěl o Aleně, jejich krátkém románku, o tom, jak mu řekla, že je těhotná, ale odmítla jeho pomoc, protože žila s bohatým chlapem.
„Měl jsem ti to říct. Každý den, když jsem tě viděl trápit se, jsem si to vyčítal. Ale bál jsem se, že bys mě opustila.“
„Visí ti ještě nějaký kostlivec ve skříni? Nebo se za dalších patnáct let zase něco dozvím o tvé minulosti?“ zeptala se Dana.
„Je to všechno, lásko, můžeš mi prosím odpustit?“ odpověděl otázkou.
„Nevím. Lhal jsi mi, Milane. Vědomě.“
Nový začátek
Následující týdny byly pro Danu jako na houpačce. Milan se snažil získat její důvěru zpět. Byl trpělivý, dával jí prostor.
Postupně začala chápat, že ačkoli Milan udělal hroznou chybu, miloval ji. A že Veronika není nikdo, koho by měla nenávidět. Ba naopak, ta holka potřebuje rodinu.
„Myslím, že bychom měli pozvat Veroniku na oběd,“ řekla jednou při večeři.
„Opravdu? Jsi si jistá?“
„Naše děti by měly poznat svou starší sestru. A Veronika si zaslouží rodinu, na kterou tolik let čekala.“
O několik měsíců později seděla celá rodina u nedělního oběda – Dana, Milan, dvojčata i Veronika.
„Tati, podáš mi sůl?“ zeptala se Veronika a Dana si všimla, jak se Milanovi rozzářily oči.
Později Milan objal Danu. „Děkuji, že jsi nám dala šanci.“
Dana se k němu přitulila. Možná nebyl dokonalý, udělal chybu, ale uvědomila si, že všichni děláme chyby. A on se snažil být lepším člověkem. Přesto se dlouho bála, jestli už ví opravdu všechno.
