Článek
Někdy osud zasáhne, když to nejméně čekáme. Eliška, těsně před třicítkou, byla přesvědčená, že nejhorší má za sebou. Když potkala Jirku, myslela si, že už nic horšího přijít nemůže. Všechno vypadalo dokonale - společné plány, láska a pochopení. Budoucnost se před nimi otevírala jako příslib štěstí, ale ne na dlouho.
Jenže pak přišla oslava narozenin, která za devět měsíců přivedla přírůstek do rodiny. A s příchodem dcerky se vše změnilo. Najednou nebyly žádné výlety, sex ani hezká slova. Pro Elišku toho bylo prostě moc. Těžce nesla, že jako matka podle svého mínění selhala hned po prvním týdnu, když přestala kojit. Pro někoho možná hloupost, pro ni zásadní selhání, které ji hluboce zasáhlo.
Malá sice rostla dobře, ale vztah mezi Eliškou a Jirkou šel úplně stranou. Když Jirka dorazil z práce, byl mrzutý a nechtěl jít k malé. Měl své rituály - kolo, běh, fitko. Ani fakt, že má dceru, ho nedonutil cokoliv změnit. Spíš naopak, přidával si ještě více aktivit. Bazén, tréninky s dalšími borci, které poznal ve fitku.
Eliška se celé dny nezastavila. Netrvalo dlouho a vmetla to Jirkovi do tváře, že by si taky ráda zašla na cvičení, ale potřebuje od něj podporu, kterou bohužel nevidí. Jirka se k tomu stavěl odmítavě, protože by sám musel slevit ze svého programu, a to on nerad.
V zoufalé snaze zachránit vztah požádala Eliška svou maminku, jestli by jí občas nepohlídala dcerku, aby si s Jirkou mohla zajít po dlouhé době na opravdové rande a zkusila zažehnout to, co mezi nimi bylo před narozením malé. Jenže Jirka na domluvené setkání nedorazil. Eliška čekala sama v restauraci, a když už to trvalo hodinu, vyrazila sama na výlet. Vyplakala se u zříceniny, kde s ním měla první rande, a povzdechla si, že takhle si jejich budoucnost nepředstavovala.
Jirka si časem k malé našel cestu, ale jen mezi svými vlastními aktivitami. Skutečná rána ale teprve přišla. Při návratu od maminky v bytě na ně nikdo nečekal. V ložnici si všimla, že Jirkova skříň je prázdná. Žádný dopis, žádná zpráva, vůbec nic. Když vytočila jeho číslo, hovor ukončil a poslal jen strohou SMS: „Nejde to. Je konec.“
Elišce se zhroutil celý svět. Ten veselý muž, který ji tolik miloval a chtěl s ní pořád být, to takhle vzdal. A ona zůstala s malou dcerou sama, tváří v tvář nejisté budoucnosti.
„Já ti to říkala,“ řekla jí maminka na rovinu. Celou dobu v Jirkovi viděla někoho, koho už dobře znala – Eliščina vlastního otce. Muže, který taky neuměl být oporou. A když se rozhodl odejít, nezůstalo po něm nic než bolest a prázdné místo u stolu.
Eliška tehdy neměla sílu se bránit. Možná maminka měla pravdu. Možná měla otevřít oči dřív. Ale na „měla bych“ teď nebyl čas. Teď měla jen sebe a svou dceru. A na rozdíl od Jirky věděla, že ona od zodpovědnosti neuteče.
