Článek
Nemohla jsem se dočkat svých šestých narozenin. Tušila jsem, že dostanu něco výjimečného, a skutečně – přede mnou stálo nádherné barevné kolo s košíčkem na zadním nosiči. Ze všeho nejvíc se mi líbil právě ten košíček. Představovala jsem si, jak si do něj budu dávat svůj baťůžek nebo míč, když pojedeme na hřiště.
První lekce jízdy probíhaly na naší zahradě
Máma nebo táta mě vždy drželi a postupně pouštěli, abych získala rovnováhu. Docela mi to šlo, i když jsem občas spadla. Ale nikdy mě to neodradilo – vždycky jsem se zvedla a zkusila to znovu.
Jednoho dne se rodiče v práci zdrželi déle než obvykle. Byla jsem doma se ségrou a bráchou. Ségra, tehdy už zkušená cyklistka, dostala „skvělý“ nápad.
„Pojď, naučím tě jezdit pořádně,“ prohlásila sebevědomě
Za naším domem byl malý kopeček. Pro mě, šestiletou holčičku, to ale vypadalo jako pořádný kopec. Ségra mi pomohla vytlačit kolo nahoru. Když jsme stály na vrcholu, nasedla na své kolo a s úsměvem řekla: „Tak, a teď sjedeme dolů!“ A než jsem stihla cokoliv říct, šlápla do pedálů a zmizela mi z dohledu.
Stála jsem tam sama, s novým kolem, na vrcholu „obrovského kopce“, a srdce mi bušilo jako o závod. Rozhlédla jsem se kolem – nikde nikdo. Jen stromy šuměly ve větru a přede mnou se táhla strmá cesta dolů.
„Tak dobře,“ řekla jsem si pro sebe a nasedla na kolo
Začala jsem si zpívat svou oblíbenou písničku, abych zahnala strach. Kolo se rozjelo samo, nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Cítila jsem se jako pták, který se právě naučil létat! Jenže má radost trvala jen pár metrů.
Kamínek na silnici mě vyškolil
Vyjela jsem z cesty přímo do obrovské hromady kopřiv a křoví. Zrovna v tu chvíli, jako by to osud naplánoval, se vrátili rodiče z práce. Běželi rovnou za zdrojem hlasitého řevu – za mnou. Našli mě s kolenem rozedřeným do krve, čelenkou pohozenou několik metrů daleko a kolem převráceným vedle mě.
Táta mě opatrně vytáhl z kopřiv, vzal do náruče a odnesl domů. Maminka mi tam ošetřila rozedřené koleno a utěšovala mě, zatímco jsem popotahovala. Když zjistili, co se vlastně stalo, ségra dostala za vyučenou. „Žádné časopisy, žádný walkman, celý víkend doma a budeš pomáhat!“ řekla jí máma.
Brácha se nám celou dobu jen chechtal z druhého konce zahrady, kde pilně ryl záhon, protože předtím zlobil dědu. Byl rád, že alespoň na chvíli není středem pozornosti on.
Pád mě neodradil od jízdy
Jakmile se mé koleno zahojilo, vzala jsem kolo a šla jezdit. Ten kopec, který mi nahnal tolik strachu, se stal mojí osobní výzvou. A zvládla jsem ho brzy a bez pádu! Radost, kterou jsem v tu chvíli cítila, byla nepopsatelná.
Od té doby mi ségra už nikdy neujela a naše společné jízdy za poznáním mohly začít.
