Článek
Stojím v zákulisí našeho pojízdného šapitó a pozoruji je skrz malou škvíru v plachtě. Děti z místní školy se hrnou dovnitř, smějí se, strkají do sebe a učitelky je marně napomínají. Za chvíli začne představení a já budu znovu předvádět své číslo - trojité salto na visuté hrazdě, které jsem musel zvládnout už v devíti letech.
Někdo by si mohl myslet, že si užívám to, že jsem tady za hvězdu show. Ale není to tak. Závidím jim, že ráno vstávají ve stejném pokoji a snídají u stejného stolu. Že mají kamarády, se kterými můžou být déle než týden nebo dva, než se naše cirkusová karavana zase pohne dál. Závidím jim, že nemusí každé ráno vstávat ve čtyři, aby trénovali až do bolesti, do křečí, prostě do padnutí.
„Franto, za pět minut!“ křikne na mě táta a já si začnu rozcvičovat ramena. Už teď cítím tu známou bolest. Včera jsem při tréninku přetáhl jeden dopad a vím, že dnes to bude bolet ještě víc. Ale nesmím to dát najevo. V cirkuse se nefňuká, to je první pravidlo, které jsem se naučil.
Když se dívám na ty děti v publiku, připadá mi to jako pohled do jiného světa. Světa, kde existují víkendy bez představení, kde můžete být nemocní, aniž by vás někdo nutil vystupovat s horečkou, kde můžete říct „já nechci“ bez toho, aby vás považovali za zrádce rodinné tradice.
Začíná hrát úvodní fanfára a já si naposledy protáhnu ruce. Za chvíli vyjdu před publikum s nacvičeným úsměvem a předvedu své číslo. Budu dokonalý, protože musím. Zatleská mi celý stan a nikdo z těch nadšených diváků neuvidí modřiny pod třpytivým kostýmem. Nikdo neuslyší, jak v noci pláču do polštáře, protože se bojím výšek, ale nesmím to přiznat.
Jsem Franta, třináctiletá hvězda našeho rodinného cirkusu. A nejvíc ze všeho toužím být obyčejným klukem, který může chodit do školy, hrát si s kamarády a nemuset každý večer riskovat život pod cirkusovou kopulí.
Možná si říkáte - vždyť je to tak romantické, život v cirkuse. Ale zkuste si představit, že nemáte na výběr. Že vaše budoucnost byla napsána dávno před tím, než jste se narodili, a každý váš pokus o změnu je považován za zradu. Že musíte být tím, kým být nechcete, protože „to tak vždycky bylo“.
Fanfára končí. Je čas jít. Nasadím svůj profesionální úsměv a vykročím do světel. Ale v duchu jsem tam mezi nimi. Mezi těmi obyčejnými dětmi v hledišti, které mají to štěstí, že mohou být samy sebou.
Zdroj: Autorský text
