Článek
Dnes se koná v centru Prahy další duhový průvod. Barevné vlajky, odhalená těla, latexové obleky, hudba a tanec. Atmosféra, která má působit jako oslava svobody. Někdo je nadšený, jiný se v tichosti odvrátí. Já k tomu ale mám osobní zkušenost, která tenhle pohled trochu mění.
Práce v call centru mi do cesty přivedla LGBT+ kamarády
Běžná brigáda, stovky hovorů a kolegové, kteří vám zůstali v paměti. Právě tam jsem poznala spoustu lidí z LGBT+ komunity. Gayové, lesby, bisexuální kluci i holky. Byli fajn, inteligentní, vtipní. Ale skoro nikdo z nich neměl potřebu ukazovat se na podobných akcích.
Když jsem se jich na to ptala, často se jen pousmáli. „Proč bych tam šel? Já prostě jen žiju svůj život.“ A to je přesně to, co mi dnes chybí. Normálnost. Klid. Přirozenost.
Martin Hranáč se k tomu staví skvěle
Známý bavič, který o své orientaci mluví otevřeně bez servítek. Veřejně říká, že se neúčastní duhových pochodů a že nevěří v jejich smysl. Nechce se vymezovat, nechce hluk, nechce masky. A hlavně nestojí o nálepku LGBT+. Jak sám říká, je prostě jen gay. A přesto dokáže být hlasitější než všichni ti, kteří křičí do světa, že jsou jiní.
Upřímně neznám nikoho, kdo by utiskoval tuto komunitu. Prostě mají rádi jiné pohlaví, nebo se cítí být jinými. Nebereme jim to. Ať si svůj život žijí dle vlastního rozhodnutí a preferencí.
V médiích ale dominuje jiný obraz
Výrazné osobnosti, přepínání identit, show. Někdy mám pocit, že nestačí být gay nebo lesba. Musíte být extravagantní, zábavní, přepnout pohlaví a ideálně se ještě stát mediální hvězdou.
Česká televize to vymňoukla s pořadem, který pohoršil diváky
Ondřej Brzobohatý, který se v rámci svých vystoupení mění v Tiffany se teď ukázal v novém pořadu České televize. (Ano, má partnerku, ale tuhle odbočku si nemohu odpustit.)
Mnozí diváci považují povinnost platit poplatky za tuto televizi za čirý výsměch. A já patřím k nim. Na tohle potřebovala televize navýšit poplatky a brát je ve velkém i od firem, které se během práce rozhodně na televizi nedívají?
Televizní zábava spadla na opravdové dno. Kritici Brzobohatému tleskají a vznikají titulky o odvaze. Ale co tím vlastně říkáme těm ostatním, kteří se prostě jen narodili s jinou orientací a chtějí žít normálně?
A co říkáme těm, kteří žijí ve vztahu muže a ženy, vychovávají děti, platí účty, chodí do práce a nemají potřebu vyčnívat? Není zvláštní, že právě tohle dnes působí jako něco zpátečnického?
Zní to asi tvrdě, ale mám pocit, že svět se zhlídl v křiku. V barevnosti. Ve výstřednosti. A když nejdete s davem jako ovce, jste najednou neviditelní. Nebo podezřelí.
Nechci nikomu brát jeho způsob vyjádření
Každý má právo žít podle svého, bez předsudků. Respekt k jednotlivcům je samozřejmostí.
Ale stejný respekt, který si žádají ti, kdo jdou v čele duhového průvodu, bych ráda viděla i vůči těm, kteří zůstávají doma. K těm, kteří nepotřebují transparenty, organizace, manifesty ani veřejná prohlášení.
Nejde o to, kdo je jiný. Jde o to, jak se s tou jinakostí zachází. Být odlišný není zásluha ani přečin. Je to fakt, se kterým nemusíme dělat estrádu.
