Článek
„Holky, já nevím, jak to dělat dál. Možná si budu muset najít chůvu, ale když zaplatím uklízečku, tak už na ni nezbyde moc,“ povzdychla si kolegyně u kávovaru. Já jsem zůstala stát s hrníčkem v ruce a zírala na ni s otevřenou pusou.
Jmenuju se Dana, je mi 38 let a jsem máma dvou dětí
Jsem na ně sama už osm let. A když slyším, jak si kolegyně, jejíž muž je ředitelem významné firmy, stěžuje na peníze, tak se mi to hlava nebere. Práce je pro ni spíš zaplácnutí času než nutnost výdělku, vzali ji k nám do práce jen proto, že chtěli být zadobře s jejím manželem.
Já vím, že si může dovolit všechno, co chce. Mnohdy nám prozradila to, jaké kapesné jí manžel poskytuje. Z toho by zaplatila uklízečky tři. A přesto ze sebe dělá „chudinku“.
Já si v tu chvíli vzpomenu na svůj týden
Pondělí – práce, pak rychle pro děti, večer šiju baťůžky do půlnoci.
Úterý – zase práce, pak mystery shopping v nákupním centru, děti mezitím na kroužku.
Středa – práce, brigáda na skladě u kamarádky, děti u sousedky.
Čtvrtek – práce, večer šiju další baťůžky, protože mám hodně objednávek.
Pátek – práce, pak uklízím, peru, vařím, pomáhám s domácími úkoly.
A víkendy? Pomáhám rodičům na statku, děti se zabaví samy a já mám dobrý pocit z toho, že naši nejsou na vše sami.
Moje baťůžky jsou krásné
Lidi si je u mě objednávají, chválí je na sociálních sítích, doporučují známým. Někdy si říkám, že bych to mohla dělat naplno. Ale strašně se bojím. Co když to nevyjde? Co když nebudu mít dost objednávek? Nemohu si dovolit riskovat.
Tak šiju skoro každý večer, o víkendech, prostě kdykoliv to jde. Dodávám postupně, jak stíhám. Někdy se omluvám zákazníkům, že to bude trvat déle.
Kolegyně si mezitím stále stěžuje
„Víš, jaké je to náročné? Nestíhám nic, pořád jsem ve stresu.“
Chci jí říct, jaké je to náročné, když ti na účtu bliká červené číslo a počítáš, jestli ti zbyde na benzín do auta. Děti potřebují nové boty a ty přemýšlíš, jestli ještě vydrží měsíc. V sobotu ti vypadne mystery shopping a víš, že to znamená o tisícovku méně.
Ale neřeknu nic. Jen se usmívám a přikyvuju
Protože co bych řekla? Že si nevím rady s tím, jak skloubit tři práce, výchovu dětí a domácnost? Že se někdy večer rozbrečím od únavy?
Místo toho si říkám, že každý máme své starosti. Jen někteří si stěžují na to, že si nemohou dovolit chůvu k uklízečce. A jiní počítají každou korunu a bojí se jít za svým snem.
Možná bych měla být odvážnější
Věřit svým baťůžkům a lidem, kteří si je chválí. Ale strach z nejistoty je silnější než touha po svobodě. Takže zatím budu šít po večerech, omlouvat se zákazníkům za zpoždění a doufat, že jednou se rozhoupu.
A až se zase někdo bude stěžovat na to, že si nemůže dovolit třetí uklízečku, budu vědět, že každý máme jiný pohled na to, co znamená slovo „nemám“.
