Článek
Ema seděla v kavárně na Vysočanech a čekala na své kamarádky. Před sebou měla minerálku, v tašce pracovní poznámky a v hlavě chaos. Posledních několik měsíců se její život změnil v nekonečnou sérii narážek, významných pohledů a nevyžádaných rad. Bylo jí osmadvacet, měla stabilní vztah s Tomášem, spokojenou kočku a práci, kterou milovala. A přesto jako by všichni kolem ní čekali na něco jiného.
Minulý týden to začalo nevinně v práci. Odmítla panáky slivovice na firemní akci, protože druhý den měla důležitou prezentaci. Kolegyně Sandra se k ní naklonila a zašeptala: „Ty už nepijeeeeš?“ Najednou se na ni upřely pohledy celého oddělení. Vysvětlovala, že se chce vyspat kvůli zítřejší prezentaci, ale v očích kolegů bylo jasno. Určitě je těhotná.
O den později ji při poradě přepadla nevolnost. Jen obyčejná žaludeční chřipka, nic výjimečného v období podzimních virů. Když se omluvila a odběhla na toaletu, její šéf jí po návratu s mírně otcovským tónem navrhl, že může pár dní pracovat z domova. Vysvětlovala, že není „v jiném stavu“, jen trochu nachlazená.
O víkendu při nákupu s Tomášem zatoužila po syrečkách, které milovala od dětství. Prodavačka v lahůdkářství se na ni podívala s úsměvem a pronesla: „Ty chutě během těhotenství jsou zvláštní, že? Kupte si k tomu ještě okurky.“ Tomáš se zasmál. Ema ne.
Poslední kapka přišla včera večer. S Tomášem a přáteli slavili jeho povýšení. Všichni si objednali víno, Ema si dala džus. Protože řídila zpět domů, aby si Tomáš užil oslavu. Petrova žena Lucie se na ni podívala a zašeptala: „Řízení vždycky odneseme jen my těhulky.“ Bylo to už posté. Snažila se nereagovat. Ale když si později dala kousek dortu, Jana se na ni usmála: „Sladké chutě, co? Já je měla taky.“
Ema se napřímila, zhluboka se nadechla a odešla. Nepotřebovala to poslouchat. Už ne.
A teď seděla v kavárně a čekala. Právě tyhle tři ženy, Sandra, Lucie a Jana, ji v posledních týdnech neustále bombardovaly poznámkami o jejím údajném těhotenství. Byla unavená. Na pokraji svých sil.
„Ahoj, zlatíčko,“ ozvalo se nad ní. Sandra přišla jako první, usadila se a zvědavě si prohlédla její šálek. „Ty máš kafe? Ale asi bez kofeinu, že jo?“ pousmála se s významným pohledem.
Ema zvedla hrnek a klidně odpověděla: „Normální kafe, ale dneska s panáčkem Baileys. Ať dnešek stojí za to!“ Napila se a vychutnala si ten moment. Sandra ztuhla a na tváři se jí objevil výraz mezi překvapením a pohoršením.
Ema si v duchu odškrtla první kolo a čekala, až dorazí zbytek party.
O deset minut později už seděly všechny čtyři u stolu. Lucie a Jana přišly společně. Objednaly si kávu, Ema si objednala čokoládový dortík ke kávě.
„Chutě?“ zeptala se Lucie s úsměvem.
Něco v Emě prasklo.
„Víte co?“ položila kus dortu zpátky na talířek. Její hlas zněl klidně, ale uvnitř to v ní vřelo. „Už tři měsíce poslouchám vaše narážky. Každá moje volba je okamžitě vykládána jako důkaz těhotenství. Nepiju alkohol? Musím být těhotná. Mám chuť na sladké? Určitě těhotná. Jsem unavená? Jasně, těhotná. Chci syrečky? Klasická těhotenská chuť.“
Nadechla se. Cítila, jak jí rudnou tváře. Kamarádky ztichly.
„Nikdy vás nenapadlo, že žena může mít své důvody pro cokoliv, co dělá? Odmítnout alkohol, protože se snaží žít zdravě. Dát si sladké, protože jí prostě chutná. Být unavená, protože má náročnou práci. Jíst syrečky, protože je má ráda.“
Sandra chtěla něco říct, ale Ema zvedla ruku.
„Ne, teď mluvím já. Nemám v plánu mít teď děti. Mám dost vlastních věcí, které potřebuji vyřešit. Až jednou budu těhotná, budete první, kdo se to dozví. Ale do té doby mě, prosím, nechte být.“
Na chvíli bylo ticho. Lucie se dívala do šálku, Jana nervózně mačkala ubrousek, Sandra si kousala ret.
„My jsme jen myslely…“ začala Jana.
„Já vím, co jste myslely,“ přerušila ji Ema. „A to je ten problém. Myslely jste si, že o mně víte víc než já sama. Jako by má hodnota závisela na tom, jestli budu mít dítě.“
Jedna slza jí stekla po tváři. Ne smutku, ale frustrace.
„Emi,“ ozvala se Sandra. „Mrzí mě to. Máš pravdu. Nepřemýšlela jsem o tom takhle.“
Lucie přikývla. „Já to dělám automaticky. Když jsem byla v tvém věku…“
„A to je další věc,“ povzdechla si Ema. „Můj věk. Jako bych měla biologické hodiny místo srdce. Jsem spokojená, kde jsem a kým jsem. A jestli jednou budu chtít dítě, bude to moje volba.“
Atmosféra u stolu se zvolna uvolňovala. Jana natáhla ruku a stiskla jí dlaň.
„Promiň. Netušila jsem, že tě to tak trápí. Slibuju, že už žádné narážky dělat nebudu.“
Ema se slabě usmála. Možná teď konečně bude moct být zase sama sebou. Ženou, která si dá kafe a dortík jen proto, že chce. Ne proto, že by byla v jiném stavu než v tom svém – vlastním.
