Článek
Jmenuju se Agáta a je mi devětačtyřicet. Hledám práci už přes půl roku a pomalu ztrácím naději i rozum. Dřív stačilo zajít osobně, podat si ruku, podívat se člověku do očí. Dneska? Bez počítače a internetu si neškrtnete.
Minulý týden jsem měla pohovor u firmy, co je doslova za rohem naší ulice. Minutka chůze, ani bych si nezapotila! Ale ne, mladá personalistka mi řekla: „Paní Agáto, máme pouze online pohovory.“ Online! K firmě, kam dojdu rychleji, než se mi nastartuje počítač.
Tak jsem si musela najít nějaký Zoom nebo co to bylo. Půl dne mi trvalo, než jsem pochopila, kde to stáhnout. Pak instalace, přihlášení, hesla… Pánbůh ví, kolik hesel už mám napsaných na lístečku vedle počítače.
Napadlo mě zkusit přes to zavolat dceři, díky tomu jsem zjistila, že mám hroznou kvalitu zvuku. Děti mi rychle koupily sluchátka s mikrofonem. Jenže teď vypadám jako dispečerka v call centru! Jak si mám udělat hezký účes, když mám na hlavě tu věc?
Mladí jsou prostě líní. Radši si půl dne hrají s počítačem, než by se obtěžovali sejít osobně v kanceláři. Všechno musí být digitální, online, v cloudu. A my starší? My si neškrtneme. Třicet let jsem dělala v účetnictví, ale protože neumím Excel na úrovni programátora, jsem najednou k ničemu.
Nejhorší je, že když konečně ten pohovor absolvujete, stejně vás nevezmou. Prý hledají mladý dynamický tým. Dynamický! V devětačtyřiceti jsem snad ještě nezdechla. Ale asi ano, podle toho, jak na mě koukají.
Technologie nás rozdělily na ty, co s nimi vyrostli, a ty, co se s nimi poperou. A kdo vyhrává, to už asi víte.
PS: Příběh Agáty není ojedinělý, také vás nutí do online pohovorů? Nebo jste zažili i klasický postup, kde vám i někdo udělá kafe a projeví o vás opravdový zájem?
Děkuji za vaše postřehy.
