Článek
V naší rodině s obezitou bojovalo mnoho příbuzných. Někteří z nich jako děti dokonce absolvovali to, čemu jsme říkali „odtučňovací tábory“. Dnes jako dospělí přiznávají, že tyto zážitky jim zanechaly traumatické vzpomínky a paradoxně jim potvrdily rozvíjející se poruchu příjmu potravy, která naplno propukla v období puberty.
Většina dětí měla velmi podobné zkušenosti z domova
Rodiče, ve snaze pomoci svým dětem s nadváhou, volili přístupy, které dnes vidíme jako kontraproduktivní. Někdy dětem odpírali jídlo s vysvětlením: „Jsi tlustý/á, běž se raději hýbat ven, pak teprve dostaneš najíst.“ Děti tak vnímaly jídlo jako něco, čím je vlastní rodiče trestají nebo odměňují.
To vedlo k nezdravému vztahu k jídlu. Když děti dostaly kapesné, utrácely je za brambůrky a čokolády, které buď ihned snědly, nebo si je schovávaly na horší časy. Jako by podvědomě tušily, že přístup k jídlu není samozřejmostí.
S nástupem puberty se situace dramaticky zhoršila
K domácímu tlaku se přidala šikana od spolužáků. Reakce mnohých dospívajících byla zdánlivě logická, ale ve skutečnosti zničující, tak přestali jíst.
Tento proces měl téměř identický průběh u mnoha z nich: snídaně končila v koši nebo byla darována spolužákovi, aby doma nikdo nic nezjistil. Svačiny neexistovaly, obědy ve škole byly odbývány. Doma po návratu ze školy nebyla příležitost k jídlu a večeře s rodiči byla málokdy společná, tak to nebylo nikomu divné. Často se stávalo, že rodiče ani nezaznamenali, že jejich dítě prakticky celý den nic nejedlo.
Nedávno se mi má sestřenka svěřila s příběhem, který mnou hluboce otřásl
Její matka na ni často křičela, že je „tlustá jako prase“. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že hladověním si nepomůže, právě naopak. Přitom teta také nebyla žádná modelka, asi chtěla sestřenku motivovat, ale velmi špatně.
Jenže po čase drastické hladovky začala sestřenka hubnout, což bylo přesně to, po čem toužila. Její matka ji začala chválit, jak „jde do sebe“ a jak je šikovná. Realita byla taková, že za celý den snědla jedno či dvě jablka, nic víc. Když měla jíst večeři, vymlouvala se, že musí jít doučovat kamarádku. Pokud to nešlo, po večeři šla jídlo vyzvracet.
Tento stav trval téměř dva roky, dokud sestřenka nezkolabovala ve škole. Nebýt kontroly u lékaře, který situaci poznal, pravděpodobně by ji nadále chválili za to, jak je „krásně hubená“. Popravdě nechápu, že to zvládala tak dlouho.
Nicméně její příběh ukazuje, jak může být rodina slepá k problémům, které se dějí přímo pod jejich střechou. Často teprve škola, lékař nebo vzdálený příbuzný otevřou rodičům oči a ukážou jim, že něco není v pořádku.
Co je na tom nejsmutnější?
Většina rodičů jedná z lásky. Chtějí pro své děti to nejlepší – zdraví, štěstí, úspěch. Neuvědomují si, že svými komentáři a přístupem mohou způsobit hluboké rány, které se budou jejich děti snažit zahojit celý život.
U mé sestřenky trvalo dlouho, než se uzdravila a pochopila, že jídlo není nepřítel. Její cesta byla dlouhá a bolestivá, a to nejen pro ni, ale pro celou rodinu. Dnes, s odstupem několika let, můžeme říci, že nás tato zkušenost všechny změnila. Naučila nás, jak důležité je vidět nejen to, co je na povrchu, ale i to, co se skrývá pod ním.
Když jsem ji nedávno potkala, zářila jako nikdy
Na procházce mi řekla něco, co nikdy nezapomenu: „Víš, co mi nejvíc pomohlo? Že mě konečně začali naši vnímat jako člověka, ne jako problém, který je třeba vyřešit.“
Stačilo, aby láska byla projevena přijetím, ne kritikou, a aby rodina poznala, že za hubeným tělem se skrývá duše, která zoufale touží po bezpodmínečné lásce a pochopení.
Dnes je sestřenka dospělá žena, která pravidelně cvičí a s radostí vaří zdravá a pestrá jídla. Našla pevnou půdu tam, kde se kdysi cítila ztracená.
Neviditelné jizvy na duši
Naučme se vidět víc než jen tělesnou hmotnost našich blízkých. Vnímejme jejich duši, jejich strach a touhu po přijetí. Jen tak jim můžeme skutečně pomoci – a ne neúmyslně ubližovat těm, které nejvíce milujeme.
