Článek
Kdo by doma neměl nějaký ten záložní disk, nebo nedej bože, deset flash disků nacpaných v šuplíku? Nehlašte se všichni, já ano! Zálohy totiž neberu na lehkou váhu, už jsem se kdysi spálila.
Ale jednou jsem si řekla: „Dost!“ Měla jsem jeden externí disk plný zbytečností. Žádné důležité smlouvy, tajné databáze nebo recept na nesmrtelnost. Jen pár fotek bývalých partnerů, neúspěšných randíček a, což je horší, spousta podkladů ze školení a pracovních souborů z pozice, na které už dávno nejsem. Proč to mít, že?
A tak jsem stiskla kouzelné tlačítko „Smazat“. Formátování jsem přidala jako pojistku. Disk pak ležel pár let v šuplíku, sem tam se na něj něco narychlo zálohovalo a hned zase mazalo. Klid, mír, digitální nirvána.
Katastrofa na dosah ruky
Jenže pak nastal ten den. Kamarádka si postěžovala na umírající počítač a můj skvělý manžel, ajťák na volné noze, galantně nabídl pomoc. Zálohoval data z jejího kompu na ten můj starý disk, důvěryhodně smazaný externí disk.
Jenže, omylem všechno smazal. Ano, slyšíte správně. Můj manžel, dokázal jedním klikem poslat do věčných lovišť vzpomínky mé nejlepší kamarádky.
A nastala divoká hodinka. Panika, pot a vědomí, že kamarádka měla na disku fotky dítěte od porodu až do školky. A jak ji známe, zálohu určitě neměla. Internet je ale mocný čaroděj. Našli jsme program, který sliboval, že za malý poplatek vytáhne i to, co máte za ztracené.
Srdce mi bušilo, když manžel spustil tu zázračnou aplikaci. A pak to začalo.
Ach, ta minulost!
Nejdřív se objevily soubory a fotky kamarádky, hurá! Ale pak se to zlomilo. Najednou se tam začaly rýsovat obličeje, které nepatřily jí ani jejímu synovi. „Stop!“ vykřikla jsem. Manžel se na mě podíval, pak na monitor a pak na mě. A začal se chechtat, protože jsem byla rudá až na.. víte čem.
Přiznala jsem, že nebýt fotky jednoho frajera, kterého jsem už roky neviděla (a asi ani nechtěla vidět), pravděpodobně by mi nedošlo, kam až ten program s obnovou dat zašel. Byla to velmi poučná, byť značně trapná, lekce.
Nikdy disk jen nevyhoďte
Takže, milý čtenáři, pokud jen tak zahodíte externí či flash disk do koše s pocitem, že jste ji smazali a dokonce zformátovali, neznamená to, že si někdo obsah nezobrazí. Digitální data jsou jako ten otravný soused – prostě se vás drží. A co si budeme povídat, ne vždy tam máme jen slušné věci. Kord ty z mládí!
Takže příště, raději to kladivo. Jsem si jistá, že i to je lepší než tenhle trapný návrat do minulosti. Už jste někdy zažili, že se vám vrátila nečekaná digitální vzpomínka?
