Článek
Dnešní sluníčko mě vytáhlo ven s kafíčkem. Když jsem pozorovala děti hrající fotbal, začaly se mi vybavovat vzpomínky z dětství. Můj manžel to poslouchal asi půl hodiny, než se rozhodl, že raději půjde něco dělat. Já jsem se však nemohla zastavit v nostalgii nad tím, jak báječné to bylo v devadesátkách.
Každá neděle měla jasný řád a pravidla
Dopoledne jsme všichni museli přiložit ruku k dílu. Většinou jsme připravovali dřevo nebo pracovali na zahradě. Měli jsme hodně zvířat, což znamenalo pravidelné povinnosti. Když přišel čas na porážku, všechna děvčata škubala a kuchala kachny nebo slepice. Pokud nebyla zrovna tato práce, připravovaly jsme králíka k pečení. Vždycky jsem ho pečlivě prošpikovala, aby maso zůstalo šťavnaté. Zatímco kluci se věnovali různým opravám, na baráku bylo vždy co spravovat.
Nedělní oběd byl vždy svátkem masa
Zatímco všední dny byly mnohem skromnější. Dodnes cítím tu neopakovatelnou vůni čerstvě upečené kachny. Panebože, to byla blaženost. A ta kůrčička. Většinou jsme k pečenému masu podávali zelí a domácí knedlíky. Aby to řádně zasytilo.
Domácí jídlo mělo zkrátka své kouzlo. Po obědě si rodiče potřebovali odpočinout a my jsme mohli vyrazit na fotbalové hřiště na okraji vesnice. Neměli jsme opravdové brány, stačily nám dvě větvičky naznačující prostor, kam se měl míč trefit. Naše představivost si zbytek dokázala domyslet.
Nejlepší byly chvíle, když někdo přinesl kazeťák
Baterky do nich byly obrovské, ale každá frajeřina něco stála a tahle byla naše. Hudba se rozléhala po celém hřišti a my jsme si pod širým nebem uspořádali vlastní diskotéku. Střídali jsme se v přinášení kazet – kdo měl jakou novinku, byl za hvězdu.
Dělali jsme si vlastní mixy. A že to bylo umění stopnout nahrávání včas. Nedej bože, když moderátor dal ještě reklamu před písničkou. To se muselo přemazat, škoda kazety.
Zamotaná páska v rádiu = nejhorší noční můra
Nejhorší situace nastala, když se zamotala páska kazety v rádiu. V tu ránu jsme se modlili, abychom ji nepoškozenou vyndali, zpět s tužkou namotali a znovu pustili. Zvlášť když šlo o originální nahrávku nějaké oblíbené kapely, třeba Kelly Family, Twenty 4 Seven nebo Lunetic. Ano, stěny našich pokojíčků byly polepené plakáty z časopisu Bravo, které jsme pečlivě střádali.
Na vsi jsme měli vlastní chatku
Postavili ji naši rodiče svépomocí. Stála kousek za naším domem, takže bylo na nás vidět. Měli jsme tam houpačky i ohniště, kde se scházela celá vesnice. Bylo to naše útočiště.
Hráli jsme tam kanastu, autobus a další skvělé hry. Každý týden jsme chatku poctivě uklízeli, aby naši rodiče věděli, že si vážíme toho, co máme.
Kluci se vždy těšili na Velikonoce
Týdny předem plánovali, jak budou chodit s řehtačkami a košíky, aby mohli dostat vajíčka nebo nějakou sladkost. Jejich trasy neznaly hranic – vydávali se i do sousedních vesnic na kole. Ale básničky, to jim moc nešlo!
I tak se vraceli s plnými košíky, pyšní na svůj úlovek. My dívky jsme mezitím barvily vajíčka a domlouvaly se, kdy a jak je ztrestáme politím, až přijdou koledovat. Kluci se každý rok vsázeli, kdo uplete větší pomlázku. To ego.
Neměli jsme mobily, i tak jsme domů přišli včas
Dokud se nerozsvítily pouliční lampy, nikdo nemyslel na návrat domů. Povídali jsme si, hráli různé hry a snili o tom, jak si postavíme vlastní motokáru nebo vybudujeme tajný bunkr v lese.
Neměli jsme mobily, internet ani počítačové hry, ale měli jsme spoustu fantazie a volnosti. Mrzí mě, že tohle už jiná generace nezažije – my jsme byli poslední. A bylo to sakra dobrý!
