Článek
Život s identickým dvojčetem může přinášet nejen výzvy, ale i řadu výhod, jak velmi dobře věděli Michal a Martin. Od prvního dne na základní škole oba bratři pochopili, že jejich nerozeznatelnost je trumfem, kterého by byla škoda nevyužít. Jejich učitelé, spolužáci, a dokonce i někteří příbuzní neměli nejmenší šanci je od sebe rozeznat.
Každé ráno kluci vstávali a při snídani probírali denní plán. „Dneska máme matiku a já se na ten test vůbec neučil,“ povzdechl si jednou Michal nad rohlíkem se šunkou.
Martin se usmál tím svým typickým úsměvem, který sdílel i jeho bratr. „Já jsem se učil celý víkend, můžu jít za tebe,“ nabídl a Michal vděčně přikývl.
Byla to jejich běžná rutina. Michal vynikal v dějepisu, zeměpisu a literatuře, kde dokázal bez zaváhání citovat básně a analyzovat složité texty. Martin byl naproti tomu naprostým esem v matematice, fyzice a chemii, kde řešil i ty nejsložitější rovnice s lehkostí, která udivovala učitele. Tahle kombinace talentů jim umožňovala dokonale si rozdělit školní povinnosti.
Ve sborovně se mezitím odehrávaly nekonečné dohady. Paní učitelka Nováková, která učila matematiku, byla přesvědčená, že dokáže dvojčata rozeznat. „Ten s tím pečlivějším rukopisem, to je určitě Martin,“ tvrdila během přestávky nad kávou.
Paní učitelka Hollerová, češtinářka, se jen pousmála. „Ale no tak, Jano, včera jsi přece říkala, že Martin je ten, co má vlasy vždy trochu rozcuchanější. Dnes mají oba učesané stejně.“
„Ale ne, to jsem přece neříkala,“ ohradila se Nováková, „to ty jsi tvrdila, že Michal je ten, co má ten zvláštní způsob, jak drží propisku.“
„To byl Martin!“ oponovala Svobodová, „Michal je ten, který má hlubší hlas.“
Paní učitelka Horská, která dosud mlčky poslouchala, se rozesmála. „Vy dvě jste nemožné. Já vím naprosto jistě, že Martin je ten, co má pihu na levém zápěstí.“
„Na pravém,“ opravila ji Nováková a pak se zarazila, „nebo počkat… možná to byl Michal?“
Debata pokračovala každý den, a když dvojčata procházela kolem sborovny, často zaslechla části těchto vášnivých diskusí. Pokaždé se na sebe jen spiklenecky usmáli.
Stačila drobná výměna identit a jejich vysvědčení bylo vždy působivé. Když paní učitelka Nováková vyvolala Michala k tabuli, pohotově se zvedl Martin a suverénně matematickou úlohu vyřešil. „Vidíte, kolegyně Svobodová? Michal je v matematice vynikající,“ chlubila se Nováková později ve sborovně, netušící, že právě padla do pasti.
Když pan učitel Horáček požádal Martina o rozbor historických souvislostí třicetileté války, chopil se příležitosti Michal a sklidil pochvalu. „Ten Martin je chodící encyklopedie,“ poznamenal Horáček při obědě a Svobodová s Novákovou si vyměnily zmatené pohledy.
Na střední škole jejich dovednost dosáhla mistrovství. Rozdělili si nejen předměty, ale i praxi. Martina totiž praxe vůbec nebrala, tak to za něj zatáhl Michal, který se rád ulil ze školy.
Největší legrace nastala, když začal Martin chodit do autoškoly. Udělal jí bez sebemenšího problému, ale proč si ho nedělal rovnou i Michal?
„Opravdu jste si půjčovali řidičák?“ ptali se často spolužáci se směsí pobavení a nedůvěry. Bratři se jen tajemně usmívali. „Co myslíte? Poznali byste, kdybych nebyl Martin, ale Michal?“ odpovídal jeden z nich, a nikdo nikdy nezjistil pravdu.
Jejich matka byla jedinou osobou, která je vždy bezpečně rozeznala. „Mateřský instinkt se prostě oklamat nedá,“ říkávala s úsměvem. Dokonce i jejich otec někdy zaváhal, obzvlášť když kluci úmyslně napodobovali jeden druhého až do nejmenších detailů.
Roky uběhly a dvojčata úspěšně dokončila i vysokou školu. Práci si pak už musel najít každý sám za sebe. Mají krásné rodiny a žijí vlastní životy.
Pokaždé, když dnes potkám někoho, kdo má identického sourozence, vzpomenu si na Michala a Martina a na zmatené učitelky, které si nikdy nebyly jisté, kdo je kdo. Co vy? Máte vlastní příběhy s dvojčaty?
