Článek
Michal seděl u stolu s kalendářem a červenou tužkou škrtal další den. „Dvě stě třicet dva,“ zamumlal si pro sebe. Tolik dní už uplynulo od zahájení stavby jeho vysněného domu. Podle původní smlouvy měl být dávno zabydlený, místo toho však zažíval každodenní trápení plné zklamání a frustrace. A úspory se razantně tenčily.
Když podepisoval smlouvu se stavební firmou, vše vypadalo růžově. Ochotní obchodní zástupci, precizní vizualizace, detailní harmonogram a spousta slibů. „Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají,“ vzpomněl si Michal na přísloví, které mu kdysi říkávala babička. Jak pravdivé se ukázalo být.
Ani najmutí stavebního dozoru a pravidelné kontroly situaci nezlepšily. Problémy se jen hrnuly. Při každé návštěvě stavby objevil něco nového: špatně položené rozvody, křivé zdi, nekvalitní materiály. Výmluvy se staly denním chlebem. „To není závažná chyba, ale pokud na tom trváte, opravíme to do týdne.“ „Dodavatel obkladů má zpoždění.“ „Nemůžeme za počasí.“
„Všichni si myslí, že zákazník nic nepozná,“ stěžoval si večer Michal své ženě. „A když to zjistí, bude už pozdě reklamovat.“ Jenže oni se přepočítali. Michal si vedl podrobnou dokumentaci každého pochybení a nekompromisně vyžadoval nápravu. Stavební firma se cukala, protože musela platit za své chyby.
„Do dvou týdnů je hotovo,“ slýchával při každé návštěvě stavby. Firma sice slavnostně garantovala termín předání domu, ale skutek dávno utekl. To samé platilo i pro připojení domu na elektřinu. Zaplatil firmě za to, že to zařídí, ale nakonec to musel vyřešit sám, protože se na to vykašlali. Jako by chtěli, aby si musel půjčit elektrocentrálu. Třeba to měli s někým domluvené a dělili se o zisk z pronájmu.
Když se blížilo vyřešení poslední reklamované chyby, Michal v práci cítil, že se něco děje. Ten zvláštní pocit, kdy máte nutkání jít něco zkontrolovat. Během polední přestávky se proto spontánně rozhodl zajet radši na stavbu. Už z dálky ho zarazila velká dodávka zaparkovaná přímo před jeho garáží. „Podlaháři?“ napadlo ho nejdřív s nadějí.
Když přijel blíž, nápis „Základní desky“ na boku vozidla ho okamžitě rozladil. Nikdo takový tu přece nemá co dělat! Vystoupil z auta a spatřil tlustý prodlužovací kabel, který vedl z jeho elektrické zásuvky na garáži směrem k sousednímu pozemku, kde začínala nová stavba.
Plot ještě nestál. Jeho instalaci plánoval až po konečném předání domu. Rozhodl se vydat podél kabelu a brzy narazil na skupinu dělníků.
„Co tam očumujete u mého auta?“ zakřičel jeden z nich drze.
To byla poslední kapka. Michal vybuchl: „Kdo vám dovolil se připojit na můj dům? Nikdo mi nevolal! A to majitelka téhle parcely má na mě kontakt! Děláte si ze mě prdel?“
Dělníkovi došla slova, ale omluvy se Michal nedočkal. Místo toho přišel drzý návrh: „Srovnáme to stovkou na ruku?“
Michal zrudl. „Stovkou? To myslíte vážně? Za tu drzost pět stovek! A ještě máte natažený kabel do auta? Jestli vás tu zítra uvidím, volám policii. Já si napájení taky zařizoval sám.“ Na to konto mu dělník dal peníze a odešel.
Když se Michal vracel k autu, uvědomil si, že tohle je jen další kapitola v příběhu jeho vysněného domu. Věděl však, že musí vydržet. I když počítání dnů pokračovalo, konec už musel být blízko. A až se konečně nastěhuje, všechny tyto boje budou stát za to klidné ráno s kávou na vlastní terase.
Večer se Michal na stavbu vrátil. Otevřel rozvaděč v domě a radši shodil všechny jističe. S uspokojením zaklapl dvířka a zamkl je. „Ať si zkusí zítra zase krást můj proud,“ pomyslel si cestou k autu. Byl rozhodnutý nedovolit, aby se dělníci ze sousední stavby znovu napojili bez jeho svolení.
Majitelce parcely během následujícího dne zavolal. Firma jí prý řekla, že si přivezou vlastní centrálu a ať se tím nezabývá , že to má započítané v ceně. Michal se jen usmál, i ona evidentně natrefila na „skvělou“ stavební firmu.
