Článek
První na řadě byla nějaká hudební hra. Zadání od manžela znělo jasně: „Musíš do rytmu muziky mlátit mečem do přilétajících barevných krychlí.“ Znělo to jako fajn kardio. Realita? Krychle na mě létaly čím dál rychleji, hudba zrychlovala a já nestíhala dýchat, natož koordinovat ruce s fiktivním mečem.
Mávala jsem do prázdna, pískala a funěla, zatímco mi skóre klesalo do záporných čísel. Ani pomalejší song mě nezachránil. Místo taneční královny jsem vypadala spíš jako epileptik v záchvatu.
Sniper v lese měl být lepší
„Tak zkus střílečku!“ navrhl manžel. Dobře, tak jsem sniper, plížím se lesem. Klid, ticho, jen šustění listí. Říkám si, pohoda, tohle dám. A pak to přišlo. Z ničeho nic na mě cosi vyskočilo z křoví. Byl to jen virtuální zajíc, nebo snad medvěd? Nevím. Vím jen, že jsem se málem, víte co.
Brýle letěly z hlavy rychleji než gepard v Africe. Tuhle hru jsem zavrhla ještě rychleji, než jsem ji zapnula. Můj mozek prostě nedokázal rozlišit mezi „je to jen hra“ a „umírám hrůzou“.
Machu Picchu, propast a následky
Poslední pokus. „Tohle ti určitě sedne!“ tvrdil můj milovaný manžel. A o čem to bylo? Stane se z vás fotograf National Geographic a fotíte na krásných místech světa. Říkám si, fajn, dám si Machu Picchu.
Krásná příroda, majestátní hory, lamy na pastvinách. Všechno idylické. A pak najednou stojím a zírám dolů do bezedné propasti. Srdce mi začalo tlouct jako splašené, hlava to nechápala a chtěla rychle pryč, ale nohy byly přilepené k zemi. Šílený stav. Nedala jsem to. Sundala jsem si VR brýle s pocitem absolutní úlevy.
Škoda jen, že i ty následky na oblečení nebyly výplodem virtuální reality. Adrenalin si vybral svou daň.
Možná je virtuální realita budoucností zábavy, ale pro mě je to spíš budoucnost, ve které budu muset zapracovat na svém strachu z výšek, vody a hadů. Raději zůstanu u staré dobré reality. Tam aspoň vím, že když se mi podlomí nohy, je to jen z únavy, ne ze strachu z digitální hry.
