Článek
Jdu centrem města, všichni kolem spěchají, a najednou na mě někdo hekne: „Nemáš nějaké drobné?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ne, není to lítost ani soucit. Je to čistá frustrace. Protože když se podívám na toho člověka, co sedí s papírovým kelímkem nebo otevřeným futrálem od kytary, vidím někoho, kdo je často záměrně mimo systém. A já si říkám: „Proč já makám, platím a řeším, zatímco on to nějak vždycky dá?“
Podívejte se třeba na ten příběh z Plzně
Jeden chlápek tam několik let hrál na ulici, zpíval a sbíral peníze do futrálu. A nebyly to jen drobné – prý si vydělal slušný balík. Žádné odvody, žádné sociální ani zdravotní pojištění, hezky si žil na pracáku a nikomu nic nedal. A pak na vás takový člověk mrkne a zeptá se, jestli mu tam něco hodíte taky. V tu chvíli mi hlavou letí, kolik já musím měsíčně odvádět, abych neskončila jako on – bez domova, bez závazků, ale taky bez jistot.
Spočítejte si to se mnou
Nájem, energie, poplatky za televizi, pojištění a odvody v podnikání, jídlo, internet, telefon… Padesát tisíc je pryč, ani nevím jak. A to se doma krotíme, šetříme, kde se dá. A co člověk mimo systém? Ten si najde způsob, jak se zadarmo najíst – třeba v charitě nebo u popelnice, když to jinak nejde. Přespí v noclehárně, pokud zrovna nepřijde opilý, protože tam ho jinak nevezmou. A i když je to tvrdý život, pořád mě to štve. Protože on si ten systém obešel, zatímco já v něm musím žít a platit.
Ať děláte cokoliv, nikdy to není dost
Ani když se mi podaří vydělat o dost víc, nemám z toho radost. Stačí pár měsíců, a už zase zdraží jídlo, energie nebo třeba nájem. Jsem na tom stejně, ne-li hůř, a pořád se jen snažím držet nad vodou. Motivace je v tu chvíli pryč – proč se vlastně snažit, když všechno, co vydělám navíc, stejně pohltí další zdražování? A pak vidím tyhle lidi, co si žijí mimo to všechno, a říkám si: „Možná jsem to já, kdo to dělá špatně.“
Neříkám, že všichni na ulici jsou stejní
Někteří fakt nemají na vybranou – nemoc, smůla, rozpad rodiny. Ale ti, co nejsou hloupí a přitom si vybrali tuhle cestu? Ti mě dostávají. Když vidím, jak žebrají o drobné, a přitom si ten svůj život nějak užívají, mám chuť se zeptat: „A co já? Proč musím pořád platit za to, abys ty mohl žít zadarmo?“
Asi je to sobecké, možná nefér
Je mi líto, ale litovat je nebudu. Nám pracujícím to také nikdo neulehčuje, nemůžeme se někde zadarmo vyspat a najíst. Musíme jen dál makat, vracet peníze zpět státu a doufat, že nám jednou bude zbývat více. Hlasujte i vy v mé anketě, jaký dojem na vás mají lidé mimo systém?
