Článek
Stačí napsat článek o propichování uší u malých dětí a sociální sítě explodují. Na jedné straně ženy píšící: „Jsem ráda, že mi to rodiče udělali jako miminku, nic si nepamatuju.“ Na druhé straně komentáře: „To udělá jen barbar! Jak můžete mrzačit své bezbranné dítě?!“
Vítejte v dalším kole moderních rodičovských válek, kde se z každého praktického rozhodnutí stává filozofická debata o lidských právech.
Realita versus sociální sítě
Čerstvá diskuze o propichování uší dokonale ilustruje, jak daleko jsme zašli v idealizaci dětské autonomie. Podle některých by si měly děti rozhodovat samy – nejlépe až kolem šesti let, kdy už rozumějí důsledkům.
Jenže pak se ozvaly ženy s propíchnutými uši od miminka: většina z nich je za tento krok svým rodičům vděčná.
Má kamarádka je rodičům za to dodnes vděčná - hrozně se bojí jehel a teď by to už nezvládla.
Proč čekání na souhlas není nejlepší řešení
Představa, že šestileté dítě dokáže informovaně rozhodnout o kosmetickém zákroku, je nerealistická. Dítě si dokáže vybrat zmrzlinu, ale nedokáže vyhodnotit bolest, péči o ránu nebo dlouhodobé důsledky.
Co se stane, když na souhlas čekáme? Dítě má víc času na rozvinutí strachu. Miminko proceduru přežije za pár sekund a zapomene, šestileté dítě si vybuduje úzkost.
Současně se tlak přenáší na dítě: místo aby rodiče rozhodli, musí se rozhodovat ono – podle momentální nálady. Takže se rodič vlastně ani nedočká.
Rodiče mají rozhodovat, ne jen přihlížet
Největší problém současných výchovných trendů je, že z rodičů dělají pasivní pozorovatele místo aktivních průvodců a ochránců.
Rodič má právo rozhodovat v nejlepším zájmu svého dítěte. Pokud se matce zdá, že propíchnutí ucha v raném věku je lepší než čekání na informovaný souhlas holčičky, je to její volba.
Propíchnutí ucha u miminka není mrzačení, je to kosmetický zákrok bez trvalých následků. Dítě si to nepamatuje, a pokud se mu náušnice později nebudou líbit, díry se zacelí.
Kam se poděl zdravý rozum
Je načase přestat z každého rodičovského rozhodnutí dělat morální dilema. Místo vystrašených facilitátorů, kteří se bojí udělat jakékoli rozhodnutí bez souhlasu dítěte, vraťme rodičům jejich právo být rodiči.
Protože na konci dne není nejdůležitější, jestli rozhodnutí udělalo dítě nebo rodič. Důležité je, jestli bylo rozhodnutí udělané s láskou a v nejlepším zájmu dítěte. A to dokáže posoudit jen rodič – ne komentující na sociálních sítích.
PS: Já osobně propíchnuté uši nemám. Rodiče nám dali svobodu rozhodnout se sami. Moje sestra si uši nechala propíchnout, ale zjistila, že je alergická téměř na všechny kovy. A já? Já jsem se rozhodla, že na to kašlu. Žiju bez náušnic celý život a navíc se bojím jehel.
Anketa
Zdroj: článek o náušnicích + diskuze k článku
