Článek
Sluníčko vykouklo přes mraky,
mé nohy šeptaly: „My chceme taky.“
A tak začíná další sezóna holení,
svědění kůže a pálení.
Všechny ladné nožky do pozoru,
chlupy musí dneska dolů.
Napustím si vanu s pěnou,
ať se pak cítím hezčí ženou.
S mobilem v ruce se válím ve vodě,
sleduji, co nového je v módě.
Po hodině se odhodlám vzít žiletku,
tupě zírá na mojí nožičku.
„Holka, to ještě dáš!
Ne, že to v půlce vzdáš!”
Žiletka zimní „přehoz“ nezvládá,
holení bylo snažší za mlada.
Jen ty počáteční pokusy byly šílené,
části kůže pořezané a podrážděné.
Teď už na to mám lepší postupy,
dneska se dám hezky do kupy.
Po třech žiletkách jsem o pár kilo lehčí,
život bez chlupu mé váze svědčí.
Už jen stačí vypustit vanu,
pak už budu za dámu.
Jenže se mi to nedaří,
sifon je plný chlupů a kadeří.
A tak volám na svého muže,
jestli s tím něco zmůže.
S úsměvem přijde do koupelny,
zvonem mává kolem vany.
Po chvilce nadávání je voda na ústupu,
Mám si příště hlídat množství chlupů.
Druhý den si plánuji výlet v sukni,
Manžel se mi chechtá a říká: „Tak se z okna koukni!“
Venku sněhu kupy,
„Sakra, já už nemám chlupy!“
