Článek
Alžběta se s povzdechem podívala na hodinky. Pět odpoledne. Další den v práci za ní. Už teď cítila ten svíravý pocit v žaludku, který předznamenával touhu po úlevě. Po té nasládlé chuti vína, která se rozlévala po jazyku a pak v hlavě.
Doma na ni čekaly děti – desetiletá Anička a sedmiletý Tadeáš. A s nimi i tiché výčitky v jejich očích, ozvěna otcova nezájmu, která se denně měnila v bodavou bolest.
Bývalý manžel Erik si mezitím budoval nový život
S Marikou, bývalou společnou kamarádkou, co jim manželství rozmetala na kusy. Teď spolu žili, starali se o Mariky děti. A ty Alžbětiny? Ty šly stranou.
Už poněkolikáté se stalo, že si pro ně Erik nepřijel. Co měla říct Aničce a Tadeášovi? Že táta má novou rodinu a na ně už kašle? Že je nechce? To přece nemohla. A tak mlela o tátově nové náročné práci a důležitých schůzkách. Děti sice smutně přikyvovaly, ale jejich zklamání bylo cítit v každém pohledu, v každé drzosti, se kterou se k ní večer obracely. „Už, aby přijel táta! Ten by nám to dovolil“ křičely.
Když děti usnuly, ticho v bytě se stalo nesnesitelným
Prázdný dům, prázdné srdce. Ta frustrace ji dusila. A tak Alžběta otevřela první láhev. Dnes byl obzvlášť těžký den. Šéf na ni řval kvůli uzávěrce, Anička dostala trojku z matematiky a Tadeáš přišel domů s natrženými kalhotami, plačíc, že ho zlobili kluci.
Jedna sklenka. Pak druhá. Alkohol otupil ostří úzkosti, rozpustil hořkost. Na chvíli dovolil Alžbětě zapomenout. Na chvíli se zdálo, že všechno je v pořádku.
Jenže nebylo
Ráno se Alžběta probudila s pulzující bolestí hlavy a žaludkem na vodě. Zase zaspala. Děti sice jásaly, že nemusí do školy, ale v Alžbětině nitru se usadil ledový pocit.
Učitelka se na ni minule podívala tak divně. A pak tu byl ten obrázek. Malý Tadeáš ho hrdě přinesl ze školy. Barevná postava s rozcuchanými vlasy a velkou sklenicí v ruce. „To je maminka, když pije víno,“ prohlásil s nevinným úsměvem. Alžběta cítila, jak jí rudne tvář. Takhle ji viděl. Každý den. Její vlastní syn ji viděl jako pijící trosku.
Víno se stalo jejím únikem
Jejím řešením. Jednoduchým. Rychlým. Ale každá vypitá sklenka, každá noc naplněná otupělostí, jen prohlubovala propast, do které Alžběta pomalu, ale jistě padala. A na dně té propasti čekaly její děti, které sice milovala nade vše, ale kterým pomalu, sklenku po sklence, mizela před očima. Přicházela o ně. Přicházela o sebe.
Pohled do zrcadla jí zlomil
To co viděla, nebyla jen kocovina. To byl cizí, prázdný pohled. Věděla, že takhle už dál fungovat nemůže. Nemohla dál ničit život sobě ani dětem. V ten moment, v té prázdnotě, ji napadlo jediné – utéct. Utéct z téhle pasti. Z téhle práce, z tohohle bytu, z tohohle života.
Procházela inzeráty. Zoufale. Bez naděje
A pak tam byl jeden. Malá, nová firma, hledající někoho s jejími zkušenostmi, ale s úplně novým přístupem. Zkusila to. Jen tak. Z posledních sil.
A najednou… Všechno bylo jinak
Lidé tam byli jiní. Podporovali se, smáli se. Necítila se souzená. Chválili její nápady, oceňovali její instinkty, její nasazení. Poprvé za dlouhou dobu se Alžběta cítila sebevědomě.
Tahle nová energie, ten vítr do plachet, nebyl opilou iluzí. Byl skutečný. A s tím, jak rostlo její sebevědomí, klesala potřeba utápět se ve víně. Alžběta věděla, že cesta bude strašně těžká.
Zvyk umírá dlouho a touha po úniku se vrací. Ale poprvé po dlouhé době cítila, že má sílu vykročit. Že pro své děti, pro sebe, má šanci najít cestu zpět. Že dno nemusí být konec, ale pomyslný stupínek, který jí vrátí zpět do hry.
