Článek
V dnešní uspěchané době, kdy každý lpí na efektivitě a rychlosti, jsem svědkem malé, ale významné revoluce odehrávající se u pokladen. Já sama patřím k těm, kteří bezmyšlenkovitě zamíří k samoobslužné kase – namarkuji, bleskově přiložím telefon a jsem pryč. Ušetřený čas považuji za malé osobní vítězství.
Moje starší kolegyně ale zastává zcela opačný přístup
Nedávno jsem ji pozorovala v obchodě s levnou dekorací a oblečením, kde jsou samoobslužné pokladny již standardem. Zatímco většina zákazníků automaticky mířila ke kasám, ona trpělivě postávala u klasické pokladny. Nikdo tam nebyl. A polední pauza nám téměř vypršela.
Čekala dlouhé minuty
Zatímco personál obchodu se tvářil, že ji nevidí – nepochybně v naději, že se naštve a zamíří k samoobsluze. Ta chvíle ale nepřišla. Naše Dáša si mile ráda počká, pak jim dá co proto.
„Nikdo moje prachy nechce?“ zahulákala nakonec přes celý obchod, stále neochvějně stojící u prázdné pokladny. Zákazníci se začali otáčet, někteří s úsměvem, jiní s rozpaky. Teprve pak se objevila znuděná pokladní. Která vybalovala zboží jen o uličku dále a musela Dášu vidět.
„Zase ostuda,“ povzdechla jsem si
Zpočátku mi kolegyně připadala jako tvrdohlavý relikt minulosti, který zbytečně komplikuje život sobě i ostatním. Ale pak mi to došlo – zatímco já sobecky šetřím vlastní čas, ona vede tichý boj za svůj životní styl. A proč by vlastně neměla? Když obchod umožňuje i obsluhu?
Na samoobslužných pokladnách většinou hotovostí zaplatit nelze. A pro mnoho lidí představují bankovky a mince víc než jen platidlo – jsou symbolem svobody a soukromí v době, kdy každá elektronická transakce zanechává digitální stopu.
„Má to své výhody Maruš. Neutratím celou výplatu, mám to více pod kontrolou.“ upřesnila mi. „A manžel taky nemusí vědět, za co utrácím,“ špitla mi pak Dáša do ucha.
Systém se nám díky pokroku mění
Bohužel část společnosti de facto diskriminuje. Obchody omezují počet klasických pokladen, prodlužují čekací doby a nepřímo tak nutí lidi používat technologie, které jim nemusí vyhovovat.
Když jsem pozorovala svou kolegyni, jak hrdě čeká na obsluhu, pocítila jsem zvláštní obdiv. V jejím postoji byl jistý vzdor, který mi imponoval. Možná že v tom jejím trpělivém čekání je víc duše než v mém věčném spěchu.
Nakonec nejde jen o hotovost, ale o právo volby. A to je něco, co by nám „moderní“ a „pokrokový“ svět neměl brát, ale naopak rozšiřovat.
