Článek
Vláďa byl přesně ten typ, za kterým se na ulici neohlédnete. Ale jakmile otevřel pusu, změnilo se vše. Jeho hlas měl hypnotickou moc. Dokázal mluvit hodiny o ničem a zároveň o všem, a já mu visela na rtech.
Cítila jsem se konečně viděná, naslouchala jsem mu a nevědomky se stávala jeho obětí. Zblbnul mě dokonale, aniž bych si uvědomila, jak pevně mě svazuje svými slovy. Z obyčejného muže se stal můj král, můj záchrance, můj celý svět. A já mu slepě věřila.
Léta ponižování, rány a ticho
První roky byly jako droga. Střídaly se opojné chvíle s hlubokými pády. Zpočátku to byly jen slovní útoky. Ponižování, urážky, kritika mého vzhledu, mých dcer, mého vkusu. Postupně přitvrzoval. Přišly rány. Zpočátku jen odstrčení, pak facky, strkání.
Vláďa mě izoloval od přátel, od rodiny. Každá snaha o kontakt byla trestem. Žila jsem v neustálém strachu, snažila jsem se být co nejmenší, neprovokovat, jen dýchat. Můj život se scvrkl na čtyři stěny, kde jsem byla uvězněna s vlastním drábem. Dcerám jsem se styděla přiznat, že vztah s Vláďou není tak fajn.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. Na svůj věk jsem už s ničím takovým nepočítala. Byla to malá jiskřička naděje v temnotě. Náš chlapeček byl nádherný, maličký andílek, který mi dával pocit, že svět přece jen není tak zlý. Že v tomhle pekle existuje něco čistého, krásného.
Mateřství mě naplňovalo silou a já doufala, že se Vláďa s příchodem syna změní. Že se zklidní a vzplane v něm otcovská láska.
Pepíčkův pláč změnil vše
Ale to byla jen iluze. Když náš Pepíček chodil do první třídy, Vláďa vztáhl ruku i na něj. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo. Ne kvůli sobě. Ale kvůli němu. S ním už dál být nemůžu. S ním už dál být nesmím. Bylo mi jedno, co udělá mně. Ale na mého syna nesměl sáhnout.
Rozhodla jsem se odejít. Mělo to být tajné, ale on to nejspíš tušil. Ten večer se vrátil domů silně opilý. V očích mu plál vztek. Začal křičet, vyhrožovat. Snažila jsem se utéct, ale byl rychlejší. Chytil mě! A pak mě přivázal k topení stahovací páskou. Těsně, bolelo to. Jen se mi vysmál do tváře. „Nikam nepůjdeš,“ zasyčel a s prásknutím dveří odešel.
Seděla jsem na zemi, svázaná, v panice. Bolest v zápěstí, strach v duši. Co když se nevrátí? Co když ho napadne ještě něco horšího? Hodiny se vlekly. Pepíček byl u babičky, vrátit se měl až ráno. Jenže osud tomu chtěl jinak.
Najednou jsem slyšela klíče v zámku. Dveře se otevřely. Byla to moje máma. S ní vešel i Pepíček, který se rozhodl přijít dřív. Jen tak, pro pocit, že se mu stýskalo. Uviděli mě. Zmlácenou na podlaze, přivázanou k topení, v kaluži moči a od krve. Okamžitě pochopili. Bez jediného slova mě rozvázali. Byly to sekundy, ale trvaly věčnost. Popadla jsem Pepíčka a utekly jsme. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby nepřišli.
Zlomená, ale svobodná
Od té noci uplynuly roky. Jsem stále poznamenaná, jizvy na duši se hojí pomalu. Ale jsem naživu. A jsem svobodná. Díky mé mámě a mému Pepíčkovi, kteří se stali mými hrdiny.
Příběhů, jako je ten můj, je mnoho. Násilí se skrývá za obyčejnými tvářemi, za zpočátku líbivými slovy. Nikdy nevěřte tomu, kdo vám bere svobodu a klid. Nikdy se nebojte požádat o pomoc. Život je příliš vzácný na to, abyste ho trávili v pekle.