Článek
„Jedenáct dětí?“ vypadlo ze mě nevěřícně, když jsem tu informaci uslyšela poprvé. Petr, náš kolega ze servisního oddělení, se jen usmál tím svým klidným úsměvem, který jsem později poznala jako jeho typický výraz.
„Ano, jedenáct,“ přikývl s jiskrou v očích a rychle dodal: „Všechny s mojí ženou Danou.“
Seděli jsme tenkrát v kantýně během oběda. Bylo to asi týden poté, co jsem nastoupila do obchodního oddělení, a já jsem se jen ze zdvořilosti zeptala na jeho rodinu. Takovou odpověď jsem opravdu nečekala.
„Klabzubova jedenáctka? To asi hodně miluješ fotbal. Jak to se ženou zvládáte?“ zajímala jsem se upřímně, protože mi kamarádky se dvěma dětmi vždy tvrdily, že je to šílený zápřah.
„S láskou a organizací,“ odpověděl Petr a vytáhl mobil, aby se pochlubil dětmi. Na fotkách byla jeho krásná žena s vlídným úsměvem, obklopená dětmi různého věku. „Dana je úžasná. Bez ní by to nešlo. Je to ona, kdo drží naši rodinu pohromadě.“
V následujících týdnech jsem si nemohla pomoct a občas jsem Petrovi pokládala další otázky. Byla jsem fascinovaná jeho klidem a pozitivním přístupem k životu, který se zdál být v přímém rozporu s mou představou o chaosu, který musí v tak velké rodině panovat.
„Musí to být finančně náročné,“ nadhodila jsem jednou, když jsme pracovali na jednom závažném problému klienta a zůstali v kanceláři přesčas.
„Proto jsem tady i dnes večer,“ zasmál se. „A proto beru služby o svátcích a víkendech. Ale víš co? Nestěžuju si. Pro rodinu udělám všechno.“
Časem jsem zjistila, že Petr má pro každou výzvu spojenou s velkou rodinou nějaké praktické řešení.
„Vaření? To není taková věda,“ vysvětloval mi jednou. „Žena vymýšlí recepty, které se dají připravit ve velkém množství a přitom zůstanou chutné a výživné. A používáme hrnce, které vypadají jako pro školní jídelnu.“
Nejvíc mě pobavily jeho historky o tom, jak složité bylo někam se s jedenácti dětmi a dvěma dospělými vůbec dostat. „Teprve když jsme sehnali dvě sedmimístná auta, začalo to být snesitelné,“ smál se. „Předtím to bylo peklo. Na každý výlet, nebo i jen obyčejnou návštěvu u rodičů Dany, jsem musel prosit bratra nebo tchána, aby nám pomohli s odvozem.“
Jednou se mi Petr svěřil, že bydlí ve velkém dvougeneračním domě po jeho rodičích. „Je to dar z nebes,“ přiznal. „Jinak bychom si takové bydlení nemohli dovolit. A oblečení? To je kapitola sama pro sebe. U nás funguje dokonalý systém dědění.“
Ta poslední poznámka ve mně vyvolala vlastní vzpomínky na dětství, kdy jsem jako třetí ze tří sourozenců nosila oblečení po starší sestře a sestřenkách. Vzpomněla jsem si na pocit méněcennosti, když se mi spolužáci posmívali kvůli oblečení.
„Jak to zvládají děti? Sama jsem si kvůli oblečení prošla šikanou, takže vím, jak to dokáže bolet,“ řekla jsem tiše.
Petr se zamyslel. „Víš, my jsme jim to nikdy nebrali jako něco negativního. Je to součást naší rodinné identity. A když někdo z nich narazil na problémy, vždycky jsme to společně probrali a našli řešení. Děti to zvládají statečně, a my se snažíme, aby se nikdy necítily jinak než ostatní.“
Co mě na Petrovi nejvíc fascinovalo, byla jeho naprostá jistota ohledně vlastní životní volby. Když mluvil o své ženě a dětech, celý zářil. „Dana a já jsme vždycky chtěli velkou rodinu,“ říkal. „Někdy je to náročné, to nepopírám, ale nikdy, ani na vteřinu jsem nelitoval.“
Dnes, s odstupem patnácti let, si občas vzpomenu na Petra a jeho rodinu. Jeho nejstarší děti už musí být dávno dospělé, možná mají vlastní rodiny. Představuji si ho, jak sedí v čele dlouhého stolu, obklopen dětmi a vnoučaty, stále s tím klidným úsměvem ve tváři.
Když jsem nedávno viděla legendární komedii „12 do tuctu“ se Stevem Martinem, začala jsem se smát. Ve Stevově postavě jsem totiž viděla Petra, stejného sympaťáka s velkým srdcem, který navzdory všem výzvám a těžkostem nikdy neztrácí lásku ke své rodině.
A tak si říkám, že ať už je teď Petr kdekoli, určitě čelí nové životní etapě se stejným klidem a láskou, s jakými zvládal své rodičovské povinnosti. Jeho příběh mi připomíná, že skutečné bohatství se neměří penězi v bance, ale láskou a spokojeností v srdci.
Umíte si představit mít tak velkou rodinu?
