Článek
Každý rok, když se blíží advent, cítím v žaludku ten známý svíravý pocit. Ne kvůli shonu, ne kvůli nákupům nebo povinným návštěvám, ale kvůli strachu, kdo z mých blízkých to letos bude. Protože advent a Vánoce pro mě už téměř deset let nejsou svátky klidu a míru. Jsou to svátky loučení.
Možná to znáte taky, v hlavě vám proběhne jméno někoho, kdo odešel právě v tomto čase. A kladete si tu stejnou otázku: Proč právě teď? Proč zrovna o Vánocích?
Smrt si nevybírá, přijde si, kdy to uzná za vhodné.
Začalo to den po Štědrém dnu
Bylo to klasické ráno po Štědrém dni. Vstali jsme ještě s plnými bříšky a těšili se na hezký den. Místo toho přišla zpráva, že babička nad ránem zemřela. Strejda ji zkoušel oživit, ale nedopadlo to.
Farář, ke kterému celý život chodila, nezvedal telefon. Jen stroze napsal, že přes svátky nepracuje. Co udělá kněz pro své ovečky, když potřebují přejít na druhou stranu? Napíše, že přes svátky mají věřící smůlu.
Náhradního kněze nakonec našla teta z jiného města, nicméně to pár dní zabralo. Babičce udělal rozloučení, jaké si zasloužila. Pro ni to bylo důležité, tak jsme to ctili.
Do roka se situace opakovala
Myslela jsem, že je to konec. Že po Vánocích přijde nový rok a s ním aspoň trochu úlevy. Ale advent má svou vlastní logiku. Do roka přišla druhá adventní neděle a babička si k sobě vzala svého prvorozeného syna, mého tátu. A bylo to zase v tom samém čase, zase mezi pečením cukroví a koledami, zase během svátků, které měly být o radosti.
Tenkrát jsem ztratila víru ve Vánoce. V ten mír a klid, který údajně přinášejí. Jak můžou být pokojné, když v nich ztrácíme ty nejbližší?
Osm let jsem advent přežívala, strašně to bolelo. Až letos, když kamarádka ztratila mámu těsně před první adventní nedělí, jsem si uvědomila něco zvláštního: nejsme sami. Každý rok během adventu projdou médii zprávy o odchodech známých osobností, každý rok slyším od přátel podobné příběhy. Jako by ten čas měl nějakou tajnou sílu přitahovat konce.
Co když v tom není krutost
A pak mi to došlo. Co když v tom není krutost, ale něco úplně jiného, co jsem všechny ty roky nedokázala pochopit? Advent je přece jediný čas v roce, kdy se svět aspoň na chvíli zpomalí, kdy lidé víc myslí na rodinu než na práci, na smysl věcí než na povinnosti, kdy zapalují svíčky a čekají na něco, co přesahuje běžné dny.
A ti, kdo odcházejí právě teď, to možná vnímají intuitivně. Vědí, že právě v adventu budeme mít čas se s tím vyrovnat, že nebudeme muset druhý den běžet zpátky do práce, že budeme mít prostor truchlit, vzpomínat, mluvit o nich, protože rodina bude pohromadě a svět kolem nás zpomalí natolik, aby nás ta ztráta nesmetla v běžném shonu.
Je to jejich poslední dar: čas, který bychom v únoru nebo v srpnu neměli, protože bychom ho museli proběhnout mezi schůzkami a povinnostmi.
Chvíli to trvá, ale vánoční atmosféra se jednou zase vrátí.
Letos jsem poprvé zapálila svíčku na vlastním adventním věnci, ne pro Vánoce samotné, ale pro babičku a tátu, pro kamarádčinu mámu, pro všechny ty, kdo odešli v tomto zvláštním čase mezi podzimem a zimou, mezi světlem a tmou, mezi rokem starým a rokem novým.
Poprvé za osm let jsem neměla pocit, že mě advent okrádá o radost, ale spíš že mi něco vrací. Vzpomínky, které jsem se bála otevřít, lásku, která nikam nezmizela, a ten podivný klid, který přichází teprve tehdy, když člověk přestane bojovat s tím, co stejně nemůže změnit.
Láska, která přetrvá
Ti, kdo odcházejí právě v adventu, možná vědí něco, co my ostatní teprve pochopíme. Není důležité, kdy z tohoto světa odcházíme, ale kolik lásky po sobě zanecháme a kolik světla dokážeme zapálit v srdcích těch, kdo zůstanou. A ta láska svítí nejjasněji právě v čase, kdy kolem nás všichni zapalují svíčky, zpívají koledy a rodiny se scházejí pohromadě u slavnostně prostřených stolů.
Všem, kteří tím právě procházejí, přeju hodně sil. A prosím vás, nezanevřete na Vánoce. Ony za to nemohou.
