Článek
Soumrak už dávno padl na klikatou silnici, která se vinula hustým lesem. Jana seděla za volantem svého starého Fordu a snažila se potlačit únavu, která na ni doléhala po náročné odpolední směně. Rádio hrálo tiše její oblíbené hity z osmdesátých let.
Cestu znala nazpaměť
Každý den ji absolvovala tam a zpět do práce. Během dne působil les kolem silnice tajemně, ale v noci? V noci nabíral rozměry z jejích nočních můr. Vysoké stromy se tyčily po obou stranách cesty jako černé přízraky a jejich větve se občas ohnuly ve větru, jako by se natahovaly směrem k silnici.
Zapnula dálková světla a snažila se soustředit. Domů to bylo ještě asi patnáct minut jízdy. Patnáct minut, než uvidí svého muže Petra a dvě malé děti, které už nejspíš dávno spaly. Myšlenka na domov ji přiměla trochu přidat plyn.
A právě v tu chvíli to uviděla
Na okraji silnice, osvětlená pouze na okamžik světly jejího auta, stála vysoká mužská postava. Mohutná ramena, tmavé oblečení, a v ruce něco, co vypadalo jako sekera? Jana prudce vydechla a instinktivně zpomalila.
Hleděla na místo, kde postavu zahlédla, ale když se teď podívala znovu, nikdo tam nebyl. „Proboha,“ zašeptala a přinutila se zhluboka nadechnout. „Jsi unavená, Jano. To je všechno.“
Přesto se podívala do zpětného zrcátka. A její srdce se téměř zastavilo. Postava tam stála, jasně viditelná ve světle zadních světel, nehybná jako socha, masivní sekera spuštěná u nohy.
Jana prudce sešlápla plyn a auto se s kvílením pneumatik rozjelo vpřed. Celou zbývající cestu křečovitě svírala volant a několikrát se ohlédla, jestli ji někdo nesleduje. Nic neviděla, ale pocit nejistoty a strachu zůstával.
Když konečně zabočila na příjezdovou cestu ke svému domu, skoro plakala úlevou. Jejich domek stál na samotě, trochu stranou od vesnice, kousek od starého hřbitova. Kdysi jim to přišlo romantické. Teď, když z auta vystupovala, se jí to zdálo spíš šílené.
Rychle zamkla auto a spěchala ke dveřím. Když vešla dovnitř, okamžitě za sebou zamkla.
„To jsi ty, lásko?“ ozval se Petr z obývacího pokoje.
„Jo, jsem doma,“ odpověděla a snažila se, aby její hlas zněl normálně.
Petr sledoval pozdní film a jen krátce jí zamával. „Děti už spí,“ řekl. „Dneska zase Eliška tvrdila, že někoho viděla na zahradě. Začínám si myslet, že bychom měli pořídit psa.“
Jana jen přikývla. Jejich děti, obzvlášť pětiletá Eliška, často mluvily o lidech, které viděly venku. Jana to vždy přisuzovala dětské fantazii. Až dosud.
Nemohla se zbavit myšlenky na tu postavu v lese. Co když to nebyl výplod její unavené mysli? Co když v tom lese opravdu někdo byl? A s tou sekerou… Zachvěla se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Petr, který si všiml jejího výrazu.
„Náročný den,“ zalhala. „Asi bych si měla vzít volno, začínám vidět bludy.“
Ráno se Jana probudila s bolestí hlavy
Noc strávila neklidným spánkem plným snů o temných lesích a pronásledování. Petr už byl vzhůru a připravoval snídani pro děti.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho a nalila si hrnek kávy. „Asi bych měla zavolat do cestovky. Potřebujeme dovolenou. Jsem tak vyčerpaná, že jsem včera v lese viděla chlapa se sekerou.“
Petr na ni zíral, v obličeji strnulý výraz. Pak beze slova ukázal na televizi, kde běžely ranní zprávy.
„Brutální vražda v lesním úseku silnice třetí třídy..“ říkal moderátor. „Policie zatím nezveřejnila detaily, ale podle neoficiálních zdrojů byl čin spáchán sekyrkou nebo podobným nástrojem. Případní svědci se mají co nejdříve obrátit na Policii ČR.
Jana upustila hrnek, který se roztříštil o podlahu. Káva se rozlila všude kolem, ale ona to sotva vnímala.
„Štěstí, že si nezastavila,“ řekl tiše Petr a objal ji kolem ramen.
Po snídani Jana navštívila policejní stanici
Mluvila s mladým detektivem, který si pečlivě zapisoval její výpověď, ale bylo zřejmé, že její noční zážitek jim moc nepomůže. Vysoká mohutná postava se sekerou? Neviděla tvář. Nemohla identifikovat oblečení. Auto nesvítilo dost dlouho, aby zachytila více detailů.
„Zavolám vám, kdybychom potřebovali další informace,“ řekl nakonec detektiv s povzdechem.
O týden později Petr havaroval s jejich autem
Jel kolem hřbitova, když náhle spatřil postavu, která jako by přecházela silnici. Strhl volant, aby jí uhnul, ale nikdo tam ve skutečnosti nebyl. Narazil do mohutné lípy, která už dlouhá léta střežila vchod na starý hřbitov. Auto bylo na odpis, ale zázrakem vyvázl jen s několika modřinami a vyraženým dechem.
„Přísahám, že tam někdo byl,“ tvrdil Petr zmateně, když ho Jana vyzvedla z nemocnice. „Vyšel zpoza té lípy přímo do silnice. Neměl jsem šanci zabrzdit.“
To byla poslední kapka
„Prodáme dům,“ oznámila Jana manželovi ten večer. „Přestěhujeme se blíž k lidem, někam, kde nebudeme muset projíždět tím prokletým lesem.“
Neřekla mu o svých nočních můrách, které se od té noci zhoršily. Neřekla mu, že ji pronásleduje pocit, že je někdo sleduje. Neřekla mu, že Eliška včera v noci plakala a říkala, že na ni někdo kouká oknem.
Jen věděla, že musí svou rodinu dostat pryč. Pryč od tohoto místa, kde se děly zlé věci. Pryč, než bude pozdě.
Policista jí později zavolal, že pachatele dopadli. Šlo o místního alkoholika, který léta žil v hájence nedaleko vesnice. Janě to ale žádnou úlevu nepřineslo.
Protože si byla jistá, že to, co viděla tu noc v lese, nebyl člověk z masa a kostí. A její dům na kraji hřbitova skrýval tajemství, která nechtěla nikdy odhalit.
Dům se jim podařilo prodat rychle a odstěhovali se blíž ke krajskému městu. Eliška už pak nikdy neviděla lidi na zahradě ani v okně.
