Článek
Poslední dny otřásly veřejností dvěma tragickými událostmi. V jednom případě pes jménem Ódin zabil svého majitele, v druhém pes vážně zranil kolemjdoucí ženu. Tyto incidenty okamžitě rozvířily vášnivé diskuze o bezpečnosti, zodpovědnosti chovatelů a především o tom, jak naložit s takto agresivními zvířaty.
Zaznívají hlasy volající po nekompromisním řešení – eutanazii. Je to skutečně jediná cesta, nebo existují i jiné možnosti? Pod články o těchto nešťastných událostech se strhla lavina komentářů. Mnozí lidé vyjadřují strach a požadují rázná opatření, aby se podobné tragédie neopakovaly.
Argumentují, že pes, který jednou zaútočí s takovou silou, představuje trvalé riziko pro své okolí. Jiní zase apelují na soucit se zvířaty a hledají alternativní řešení.
Osobně se v této otázce přikláním k poměrně nekompromisnímu názoru. Vnímám to podobně jako u lidí. Pokud se člověk dopustí závažného násilného činu, způsobí smrt nebo vážné zranění, čeká ho trest.
Práce s agresory ve vězení má za cíl snížit riziko opakování. Úspěšnost je ale nízká a mnozí se po propuštění vracejí zpět. Často se v diskuzích objevuje názor, že za agresivní chování mohou pouze takzvaná bojová plemena. Sama mám bohužel osobní zkušenost, která toto tvrzení vyvrací.
V dětství jsem se stala obětí útoku malého kříženého psa, sotva dosahujícího ke kolenům. Jela jsem na kole, když se z ničeho nic vyřítil z prostoru mezi bytovkami, vyskočil a kousl mě do nohy. I přes jeho malý vzrůst byla bolest značná. Jizva zůstala, ale zvířatům jsem věřit nepřestala. Majitel psa se mi ani neomluvil, ani neposkytl pomoc. Mohla jsem si za to prý sama, i když jsem na kole jela po silnici, protože jsem přes vesnici projížděla domů.
Tato událost mi jasně ukázala, že agresivita se netýká pouze určitých plemen, ale může se vyskytnout u jakéhokoli psa, pokud dojde k určité situaci nebo má predispozice. A tento bohužel neměl ideálního páníčka.
U psů vězení v pravém slova smyslu nemáme. A i kdybychom měli, dokážeme si představit, jak by takové místo na psychiku zvířete působilo?
Navíc, ačkoliv to může znít drsně, existuje přesvědčení, že jakmile zvíře jednou okusí chuť krve v takto vyhrocené situaci, může se toto chování opakovat. Instinkty jsou silné.
Miluji zvířata, sama jsem jich měla několik. Ale v těchto extrémních případech si myslím, že není o čem dlouze přemýšlet. Humánní uspání se mi jeví jako nejzodpovědnější řešení.
Budeme snad čekat na další útok, na další oběť? Je právo na život agresivního zvířete nadřazeno právu na bezpečí ostatních?
Samozřejmě, existují i hlasy, které navrhují jiné cesty. Změnu majitele? Usmrcený mladík si převzal problémového pejska před třemi měsíci, jak dopadl už víme.
V případě takto závažné agrese je to nesmírně riskantní a vyžadovalo by to odborníka, který by posoudil míru rizika a možnosti převýchovy. Doživotní umístění ve specializovaném zařízení? Pokud taková zařízení vůbec existují v dostatečné kapacitě, je třeba zvážit náklady, stres pro zvíře a zda i tam je stoprocentně vyloučeno jakékoli riziko.
Z mého pohledu, po takto vážných a neprovokovaných útocích, kde došlo k úmrtí nebo vážnému zranění, převáží argument bezpečnosti veřejnosti. Riziko recidivy se mi zdá příliš vysoké a možnosti skutečné nápravy omezené.
Proto se domnívám, že humánní eutanazie je v těchto výjimečných případech nejméně riskantním a z dlouhodobého hlediska nejzodpovědnějším řešením, ačkoliv je mi jasné, jak citlivé a bolestné toto téma je.
Není to o nedostatku lásky ke zvířatům. Je to o prioritě ochrany života a zdraví, a to nejen lidí, ale i jiných zvířat, které by agresivní pes mohl napadnout. Je to o realistickém pohledu na možnosti nápravy chování zvířete, které projevilo takto extrémní agresi.
Kde leží hranice mezi soucitem se zvířetem a právem na bezpečí pro lidi? To je otázka, na kterou si každý musí odpovědět sám. Jedno je však jisté, prevence takovýchto tragédií by měla být pro nás všechny prioritou.
Zodpovědná socializace, výcvik a pečlivý výběr plemene (s vědomím, že problém se netýká jen některých z nich) jsou klíčem k minimalizaci rizika. Naprosto zásadní roli však hraje to, do jakých rukou se štěně poprvé dostane.
První majitel formuje charakter psa, vytváří jeho základní návyky a nastavuje hranice. Kdyby se nám podařilo zajistit, aby každý pes začínal život u zodpovědného a informovaného chovatele, většině těchto tragických případů bychom mohli předejít.
