Článek
Nedávno jsem narazila na jeden z těch hojně sdílených příspěvků na sociálních sítích, který tvrdí něco naprosto neuvěřitelného: děti prý denně padají smíchy 400×, ženy 30× a muži jen 8×. No, v naší domácnosti tahle statistika rozhodně neplatí!
Mám totiž talent, kterému se říká „chodící katastrofa“. Problém začíná už mou výškou, která je pouhých 158 centimetrů. To víte, když potřebujete talíř z horní poličky, musíte vytáhnout každou možnou pomůcku. Štokrle, židle, někdy i kombinaci křesla a taburetu. A když spěcháte? To je teprve legrace! Natahování, balancování a pak ten nezaměnitelný zvuk padajícího nádobí. Nebo křupnutí kostí.
Můj manžel má z mých kousků takovou radost, že se válí smíchy pokaždé, když ozve nějaké „Au!“ nebo „Sakra!“. Každá má nehoda je pro něj jako stand-up comedy show. Rozbité sklenice, polité triko, jogurt na kalhotách - to všechno jsou jeho oblíbená divadelní přestavení z mé dílny. A vysílám pravidelně!
Za svou nešikovnost můžu samozřejmě po tátovi. On byl v tomhle ohledu můj pravý vzor. Doma jsme mu říkali „mistr pohybových kreací“. Maminka se mu vždycky smála a my děti jsme byly nadšené publikum. Tehdy jsem netušila, že jednou budu hvězdou rodinné stand-up comedy já sama.
Selská postava je další kapitola sama o sobě. Manžel okamžitě pozná, co jsem měla k snídani. Rohlík prozradí mé „airbagy“ a jogurt tradičně ukápnutý někde na oblečení. Jsem prostě chodící katastrofa! A hlavně nesmíte ráno zapomenout nasadit podpůrný systém, jinak hrozí zranění zubů, odřené brady a další nepříjemné situace.
A teď příroda – to je moje další bojiště! Myslíte si, že jde zakopnout o vlastní nohu? Ano, jde, já to umím bravurně! I když jsem prcek, mám celkem „lodě“. Je vtipné hledat boty velikosti 42 na takového trpaslíka, jako jsem já. Kamarádi ve škole mi říkali, že je to z důvodu mých předností, abych vyrovnala balanc. Procházku po skalách, přes větve zvládnu, ale vlastní noha je evidentně horší soupeř.
Když vyrazíme do města nebo k nějaké památce, není výjimkou, že mě nějaká učitelka s dětmi začne počítat a diví se, že mám víc dětí, než by měla mít. A manžel? Ten se válí smíchy ještě víc.
A víte, co byl můj největší trapný moment? Před rokem jsem si objednala balík truhlíků na květiny. Trošku jsem to přehnala a balík byl skoro tak velký jako já! Ale byl lehoučký jak pírko. Rozhodla jsem se, že to zvládnu a dopravím to na parkoviště, kde by měl být i manžel, protože končil v práci. První test odvahy byl dostat se do tramvaje. To se mi povedlo. Když jsem ale vylezla a šla k parkovišti, všichni se mi smáli. Přes krabici jsem skoro neviděla. Jak jsem kráčela ulicí, kde manžel pracoval, šel z kanceláře s kolegou a já slyšela obrovský smích. Viděl jen obrovskou krabici s malýma nožičkama a bylo mu jasné, že to bude jeho milovaná žena. No, přiznávám, muselo to být opravdu k popukání.
Asi takto mě vidělo mé okolí.
Marně mu každý den vysvětluji, že by se neměl tolik chechtat. Jinak riskuje, že zůstane sám, bez dobré stravy a uklizeného domova. Ale kde nic tu nic, on se tomu zase směje!
Statistiky o smíchu můžou vypadat sebevíc vědecky, ale v naší domácnosti je jasné jediné: humor je pro všechny! A kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Říká manžel.
