Článek
Vztahy v naší rodině nikdy nebyly jednoduché. Macecha mé maminky před lety utekla od našeho dědy. Už jsme si zvykly na její odchody a návraty, kterých za ty roky bylo už moc. Pro mě jako dítě to byla spíš postava v pozadí, kterou rodina jen tiše tolerovala. Už tehdy jsem si všímala jejích problémů s alkoholem, vrtochů a hlavně podivného chování.
Když mi jednoho dne přistála v notifikacích její žádost o přátelství, zaváhala jsem. Ale nakonec zvítězila zdvořilost a já jsem ji do svého virtuálního okruhu přijala. Co se může stát, že? Maximálně uvidím pár fotek jejích květin nebo koláčů, říkala jsem si naivně.
První týdny byly celkem nevinné. Sdílela obrázky svého psa, občas nějakou motivační citaci nebo fotku z procházky. Ale pak se něco změnilo. Její příspěvky začaly nabírat temný nádech plný hořkosti a vzteku. Nebylo to jen občasné postesknutí, ale pravidelná dávka jedu vypuštěná do éteru.
„Zase jsem dnes myslela na můj dům, který mi ten hajzl ukradl,“ psala bez okolků. Tím „hajzlem“ myslela mého dědu, se kterým se rozešla za okolností, které by vydaly na samostatný román. Postupně její příspěvky gradovaly. Dům, který patřil mému dědovi dlouho před jejich vztahem, popisovala jako svůj majetek, o který přišla kvůli jeho tyranství.
Vrcholem všeho byl příspěvek, který jsem si přečetla večer po práci: „Konečně spravedlnost! Ten, co mi zničil život, má raka. Brzy se vrátím domů, kam patřím!“ Četla jsem ta slova s nevolností stoupající do krku. Nejen že veřejně slavila vážnou nemoc člověka, ale ještě k tomu si rovnou brousila zuby na jeho majetek.
V tu chvíli jsem neudržela prsty nad klávesnicí. Napsala jsem komentář, ve kterém jsem jí sdělila, že takové „kydání hnoje“ nikomu nepomůže a že ze sebe jen dělá blázna. Věděla jsem, že to je na hraně, ale nemohla jsem se dívat, jak veřejně očerňuje mého nemocného dědu a ještě se raduje z jeho nemoci. Sice s dědou nemám dobrý vztah, ale naše máma si tohle nezaslouží vidět.
Poté nastalo ticho. Její příspěvky zmizely z mého dosahu a já jsem na celou věc postupně zapomněla, zaměstnaná svým vlastním životem. Až do chvíle, kdy mi sestra napsala žhavou novinku: „Víš, že si na tebe bába stěžovala sousedům? Prý jsi jí vynadala do bláznů a ona se tě teď bojí, tak si tě raději zablokovala.“
Chvilku jsem jen nechápavě zírala do telefonu. Z mého pohledu šlo o jeden komentář k jejímu nevhodnému chování, z jejího pohledu jsem se stala monstrem, které ji psychicky týrá natolik, že musela přerušit kontakt. Štěstí, že jí nikdo nebere vážně.
Je fascinující, jak sociální sítě dokážou změnit dynamiku rodinných vztahů. Dříve bychom se potkávaly jen na občasných rodinných akcích, kde by každý hrál svou roli a udržoval zdvořilostní minimum. Nyní máme přístup k nejniternějším myšlenkám toho druhého, včetně těch temných, které by možná měly zůstat nevyřčené. Alkohol však dotyčné posílí natolik, že se s tím prostě nemažou.
Upřímně, nezlobím se, že si mě zablokovala. Vlastně je to úleva nemuset sledovat její toxické výlevy. A moje pověst? Ta neutrpěla žádnou újmu. Většina lidí v našem okolí zná její sklony k dramatizaci a neustálou potřebu hrát roli oběti.
Pokud mě tato zkušenost něco naučila, pak to, že sociální sítě jsou jen zesilovačem toho, jací skutečně jsme. Tichý člověk často zůstane tichým pozorovatelem i online. A člověk toužící po pozornosti a dramatu? Ten najde v sociálních sítích dokonalou scénu pro své představení. Jen publikum si už může vybrat, zda zůstane v hledišti, nebo představení opustí jediným kliknutím.
