Článek
Sandra měla všeho dost. Seděla v malé, přeplněné kanceláři a četla další zprávu od dodavatele: „Platba stále nedorazila, musíme bohužel posunout termín dodání.“ Už potřetí tento měsíc. Před osmi měsíci se rozhodla opustit svou jistou pozici v mezinárodní společnosti, kde jako šestadvacetiletá fakturantka měla slušný plat, benefity a především – pravidelnou výplatu.
„V korporátu to někdy bylo náročné a stresující, ale aspoň jsem věděla, že patnáctého přijde výplata. Tady nikdy nevím, jestli budu mít na nájem.“
Všechno začalo lákavými sliby. Alena, šedesátiletá majitelka malé reklamní agentury, jí během pohovoru malovala budoucnost těmi nejzářivějšími barvami. „Budeme jako rodina, žádná buzerace, žádné přesně dané pauzy jako v korporátu. A samozřejmě služební auto, prémie za dobré výsledky…“
Realita byla odlišná hned po zkušebce. Slibované služební auto se nikdy neobjevilo. „První měsíc bylo údajně v servisu, druhý měsíc v řešení s leasingovou společností a po třech měsících se o něm přestalo mluvit úplně,“ vypráví Sandra. Když se po půl roce zeptala, Alena vypadala upřímně překvapená a dodala: „Já ti někdy slibovala auto? Máš to nějak pomotané.“
Sandra brzy pochopila, jak věci ve firmě fungují. Z devíti zaměstnanců byly pouze ona a kolegyně Petra bez příbuzenského vztahu k majitelce. Zbylých sedm kolegů byli Alenini příbuzní – synové, dcera, švagrová, zeť a její manžel. Většina z nich se v kanceláři objevovala jen zřídka.
„Nejhorší je situace s Aleninou dcerou Laurou,“ svěřuje se Sandra. „Je oficiálně ředitelkou s honosným platem, o kterém si můžu nechat jen zdát, ale za posledního půl roku přišla do kanceláře třikrát. A pokaždé jen na pár hodin.“
Pro Alenu, ženu vychovanou v době, kdy mít práci bylo považováno za privilegium, byla loajalita k firmě na prvním místě. Neustále Sandře a Petře opakovala, jak mají být vděčné za příležitost, kterou jim dala. „Za našich časů jsme byli rádi, že máme práci, a ne že si vybíráme podle benefitů,“ byla její oblíbená věta.
Sandra to viděla jinak. Pro ni byl pracovní vztah oboustrannou dohodou založenou na jasných podmínkách a vzájemném respektu. „Nepotřebuji žádné výjimečné výhody, jen chci dostávat to, co je ve smlouvě, kterou jsem podepsala.“
Kontrast mezi slovy a činy byl u Aleny do očí bijící. Do práce přijížděla v novém Mercedesu, nosila drahé oblečení a v kanceláři se často chlubila fotkami z exotických dovolených. Přesto pravidelně svolávala krizové porady, kde dramaticky líčila finanční potíže firmy.
„Je to pořád stejný scénář, Alena přijede v novém outfitu, odloží značkové oblečení a pak nám se slzami v očích vysvětluje, že tento měsíc to bude s výplatami složité, protože klienti nezaplatili včas. Mezitím její dcera sdílí na Instagram fotky z luxusní dovolené v Dubaji.“ vypráví Sandra.
Před Vánocemi situace vygradovala. „V pondělí nám Alena oznámila, že bohužel nebudou žádné vánoční odměny, protože firma bojuje o přežití. Ve středu jsme se od účetní náhodou dozvěděly, že všichni rodinní příslušníci dostali mimořádné bonusy.
Alena měla celou řadu oblíbených frází, které používala k manipulaci. „V každé firmě jsou těžkosti, ale my jsme rodina,“ říkávala, když chtěla, aby Sandra a Petra pracovaly přesčas bez odměny. „Musíme si všichni trochu utáhnout opasky,“ prohlašovala týden před svou dovolenou na Maledivách. „Peníze nejsou všechno, důležitější je dobrý kolektiv,“ opakovala, když vysvětlovala další zpoždění výplat.
Po sedmi měsících Sandra dosáhla bodu zlomu. Výplata byla opět zpožděná, slíbené prémie nikdy nepřišly a pracovní zátěž neustále rostla, protože rodinní zaměstnanci měli spoustu důležitějších povinností.
„Ten den, kdy jsem viděla Lauriny fotky z Dubaje, zatímco já jsem počítala, jestli mi zbude na nájem, něco ve mně prasklo, s Petrou jsme si řekly, že to takhle dál nejde.“ vzpomíná Sandra.
Rozhodly se pro přímou konfrontaci. Připravily prezentaci s konkrétními fakty o své práci, o zpožděných výplatách, o nesplněných slibech a o standardních podmínkách na trhu práce pro jejich pozice.
„Alena byla v šoku,“ vypráví Sandra. „Myslím, že nás poprvé viděla jako profesionálky, ne jako děvčata, která jí mají být vděčná za práci. Nejdřív se pokusila o emocionální vydírání a fráze o rodině, ale když jsme zůstaly pevné a ukázaly jsme fakta, změnila přístup.“
K překvapení obou zaměstnankyň se Alena po počátečním šoku zamyslela. Uvědomila si křehkou pozici firmy – bez Sandry a Petry by nemohla fungovat. Její syn sice uměl okouzlit klienty, ale reálnou práci nedělal. Její dcera měla titul z ekonomie, ale nikdy v oboru nepracovala. Agentura stála na práci těch dvou cizích žen.
Alena nabídla kompromis, ale nesplnila ho. A tak Sandra dala výpověď. Petra tam zůstala, protože se bojí hledat nové místo, už vyhlíží důchod. Ale ten je ještě daleko.
Příběh této malé firmy je výzvou pro všechny zaměstnavatele, kteří stále lpí na zastaralých metodách řízení. Fráze jako „nabízíme rodinnou atmosféru“ by nikdy neměly být kódem pro „očekáváme, že budete pracovat nad rámec svých povinností bez odpovídající odměny“.
Dnešní pracovní trh vyžaduje upřímnost, transparentnost a vzájemný respekt. Prostě hodnoty, které jsou důležité bez ohledu na to, v jaké firmě jste.
