Článek
Na statku, který Míra vlastníma rukama postupně zvelebil, kde každý kámen našel své místo a každá rostlina svůj účel, vládl klid a pořádek. Jenže když se obloha začala šeřit a vítr nabíral sílu, tento klidný muž se měnil k nepoznání.
Horečně zajišťoval okna, stahoval žaluzie, odpojoval elektrické spotřebiče, jako by šlo o život. Jeho děti se mu smály, nevěděly, co má jeho panika znamenat. Jak by mohly tušit, že jejich otcův strach má tvář smrti?
Bylo to krátce po škole, kdy ještě pomáhal rodičům
Tehdy bylo zvykem vozit po sklizni ženy na pole, aby posbíraly seno, které stroje ztratily. Nic nesmělo být nazmar, každé stéblo mělo svou cenu. Ten den byl jako každý jiný, horký a plný práce. Míra nastartoval traktor a vezl skupinu žen na vzdálené pole, kde se měly rozdělit a systematicky projít každý kousek země.
Počasí se změnilo nečekaně rychle
Obloha se zatáhla, vítr zesílil a první kapky deště naznačily, co přijde. Míra pochopil nebezpečí, snažil se rychle jednat, ale veškerá jeho snaha byla marná. Spustil se prudký liják, který zahalil vše do šedé clony. A pak to přišlo, oslňující blesk, který prořízl oblohu jako ostrý nůž temnotu. Následoval ohlušující hrom, který otřásl zemí pod jeho nohama.
Blesk udeřil přímo tam, kde se nacházely ženy. Míra viděl, jak jejich těla padají k zemi. Pak nastalo strašlivé ticho, které ho obklopilo jako studená voda. Žádná z nich nepřežila.
Ta chvíle se mu vryla do paměti navždy
Vina ho sžírala, nepřekonatelná a krutá. Kdyby přijel jen o trochu dříve, možná by přežily. Ale vše bylo příliš rychlé, příliš náhlé. Pocit absolutní bezmoci se stal jeho stálým společníkem.
Každá bouřka mu to připomene
Jeho strach není jen fobie, je to živá vzpomínka na ztrátu a bezmoc, jizva na duši, která se nikdy nezahojila. Nevědomky tento strach předal svým dětem, aniž by jim kdy svěřil celý příběh. Proto se mu smějí, nechápou hlubokou, bolestivou příčinu jeho úzkosti.
Než se příště zasmějeme něčí přehnané reakci, zkusme se zamyslet, jaký hluboký a často tragický příběh se za ní může skrývat. Někdy je největší bouře ta, která zuří uvnitř člověka, a nikdo by neměl nést takové břímě sám.
