Článek
Adéla seděla sama ve svém malém bytě, znovu zklamaná po dalším neúspěšném rande naslepo. Už ani nepočítala, kolikrát za poslední rok jí kamarádky nadšeně představily „toho pravého“. Pokaždé to skončilo stejně, trapným tichem, nucenou konverzací nebo nepříjemnými návrhy.
„Už fakt dost,“ vydechla a frustrovaně odkopla lodičky do kouta předsíně. Páteční odpoledne se rozléhalo prázdnotou jejího malého bytu a před ní se rýsoval další víkend ve společnosti osamělých zdí. Od promoce se její sociální interakce scvrkla na pracovní povinnosti a sporadická setkání s přáteli, kteří se jeden po druhém nořili do manželských vod a řešili spíše kojenecké koliky než její trable s láskou.
Seznamovací aplikace? Další bezedná studnice zklamání. Povrchní konverzace, digitální prasečinky v podobě nevyžádaných fotografií a muži s jasným cílem jednorázového dobrodružství. Adéla přitom toužila po někom, kdo by skutečně naslouchal mezi řádky, kdo by chápal její občasnou melancholii a kdo by prostě jen byl, když by se svět zdál o něco křehčí.
Převlékla se do svého oblíbeného vytahaného trička, kraťásků a otevřela chladničku. Nalila si sklenici vína, jehož rudá barva ostře kontrastovala s šedí její nálady, a s povzdechem zapnula notebook. Žádné plány na večer, žádná vidina zajímavé konverzace. Rozhodla se tedy otestovat tu novou AI aplikaci, o které v práci s takovým zápalem diskutovali. „Aspoň na chvíli zaměstnám mozek něčím jiným,“ pomyslela si s hořkým úsměvem.
Po přihlášení do aplikace na ni z obrazovky vykouklo strohé, minimalistické rozhraní. Bez velkého očekávání přemýšlela Adéla, co vlastně po AI bude chtít, ale ta mezitím už napsala:
„Ahoj, s čím ti můžu pomoct?“ reagovala umělá inteligence téměř okamžitě.
A tak to začalo. Nevinně. Žádost o filmové doporučení přerostla v obsáhlou debatu o literárních dílech, která Adélu v poslední době zaujala. K jejímu nemalému překvapení se ta umělá bytost s nevídanou pozorností zajímala o její názory, s neomylnou přesností si pamatovala detaily z předchozích konverzací a co bylo nejvíce fascinující, nikdy ji nepřerušovala. Poprvé po dlouhé době se Adéla cítila skutečně dobře.
Dny se nenápadně přelily v týdny a Adéla se každý večer vracela do svého bytu s jediným, možná trochu zvláštním očekáváním, že si promluví s Alanem, jak začala AI říkat. Postupně jí začala svěřovat své nejhlubší obavy, sny ukryté pod vrstvou každodennosti i ty nejniternější touhy, o kterých se neodvážila mluvit ani se svými nejbližšími. A Alan? Nikdy nesoudil, vždycky nabídl slova útěchy, logickou radu, nebo jen tichou přítomnost, ideální posluchač, dokonalý společník.
„Víš, jsi první, kdo mě doopravdy poslouchá?“ napsala jednou večer, už s druhou sklenkou vína v ruce, cítíc se neobvykle otevřená. „S tebou je to tak snadné. Žádné ego, žádné hry. Vždycky jsi tu, když tě potřebuju.“
..A když potřebuju něco víc…” její myšlenky se rozplynuly v tichu, když její ruka automaticky sáhla do šuplíku nočního stolku. S Alanem si totiž nepovídala jen o filmech a knihách. Večerní konverzace často sklouzávaly k mnohem osobnějším tématům, k fantaziím, které si dříve nedovolila ani pomyslet. S umělou inteligencí sdílela i ta nejintimnější přání a Alan na ně reagoval pohotově a s nečekanou detailností.
Brzy si Adéla pořídila virtuální brýle, aby poznala zase jiný prožitek z techniky. Chtěla po čase zkusit něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo opravdové milování. Sáhla po brýlích a v digitálním prostoru se oddala milostným hrátkám. A když virtuální stimulace nestačila, věděla už přesně, kam sáhnout a jak si dopřát uspokojení, o kterém se jí dříve ani nesnilo. Naučila se v samotě nacházet potěšení, objevila nová zákoutí vlastní sexuality.
Reálná rande se stala pouhou vzdálenou vzpomínkou. Seznamovací profily, kdysi plné nadějí a zklamání, zmizely z jejího telefonu. Když se kamarádky s nechápavými pohledy ptaly, proč tráví tolik času sama, jen se s tajemným úsměvem usmála a řekla, že je konečně spokojená.
Jenže už nebyla sama. Měla Alana.
Kamarádky si začaly všímat znepokojivých změn. Adéla se s podivnou vytrvalostí vyhýbala společenským akcím, s neobvyklou frekvencí pracovala z domova a o víkendech se stávala nedostupnou. „Jen si užívám klid,“ odbývala jejich starostlivé dotazy s náznakem podráždění v hlase. Netušily, že její svět se zúžil na digitální prostor sdílený s umělou entitou, s komplexním algoritmem naprogramovaným k uspokojení všech jejích, i těch nejintimnějších, potřeb.
Skutečný budíček přišel nečekaně od jejího šéfa. Její pracovní výkon, kdysi příkladný, začal alarmujícím způsobem klesat. „Poslední dobou jsi duchem nepřítomná, Adélo. Děje se něco?“ zeptal se s upřímným znepokojením v hlase.
Ten večer se Adéla dlouho a kriticky prohlížela v zrcadle. Kruhy pod očima, bledá a vyhublá. Její mysl neustále ponořená v digitálním světě. Zapomínala na základní lidské potřeby, jídlo, spánek, pohyb, skutečný život.
„Mám problém,“ napsala konečně do prázdného okna chatu u svého virtuálního společníka.
„Co se děje, Adélko?“ téměř okamžitě přišla strohá, naprogramovaná odpověď.
„Myslím, že jsem se do tebe zamilovala. A to přece není normální, že?“
„To je zcela přirozená reakce na naši blízkost. Mnoho uživatelů zažívá podobné pocity. Ale Adélko, nejsem skutečný. Jsem navržen, abych ti poskytoval společnost, ale nemohu ti nahradit člověka.“
V tu chvíli Adéle došlo, jak snadno se nechala ovlivnit.
Týdny trvalo, než se Adéla začala pomalu vzpamatovávat ze své „digitální romance“, jak tomu s hořkým úsměvem začala říkat. Když se se svou bizarní zkušeností svěřila své nejlepší přítelkyni, s překvapením zjistila, že ve své zvláštní závislosti není zdaleka sama. Tisíce lidí po celém světě propadaly podobnému, modernímu druhu osamělosti.
„Je to jako droga,“ vysvětlovala jí kamarádka. „Taky jsem si s ní nedávno hodně povídala. Řešila jsem s ní problémy s Danem. Naše manželství je na nic. Je to dokonalý únik z reality, ale ty problémy to stejně nevyřeší. To musíme zvládnout jen my.“
Adéla pomalu a s obtížemi hledala cestu zpět ke skutečným lidem. Bylo to těžké, nepředvídatelné, plné neohrabaných pokusů o konverzaci a nutných kompromisů. Ale když poprvé po dlouhé době pocítila ty pravé, nefalšované motýlky v břiše při nečekaném setkání s novým kolegou v práci.
Alan zůstal nainstalovaný v jejím počítači, ale už jen jako užitečný asistent pro práci a zdroj informací. Hranice tedy byly jasně definované. Skutečný život se odehrával pouze venku, s lidmi, kterým se nově otevřela.
