Článek
Moji babičku jsem nikdy nepoznala. Zemřela moc mladá na rakovinu. V rodině se o ní mluvilo jen letmo, skoro jako by se její jméno potichu odsunulo stranou. Doma to bylo téma, o kterém se nechtělo mluvit. Mámu to moc poznamenalo.
Až na školní praxi v kanceláři jednoho podniku jsem se o ní konečně něco dozvěděla.
Paní účetní listovala starými šanony a jen tak mimochodem řekla:
„Tvoje příjmení mi něco říká. Neměla jsi v rodině příbuznou Marianu?“
„Ano,“ odpověděla jsem, „prý to byla moje babička. Proč se ptáte?“
„To byla ženská,“ usmála se. „Sice měla dvanáct prstů, ale byla největší dříč, jakého jsme tu kdy měli. A jakou měla vyřídilku! Zootechnik se jí prý bál víc než krav.“
V tu chvíli jsem si v duchu řekla: Aha, tak po ní jsem od rány.
V tu chvíli mě zaplavilo nadšení. Konečně někdo, kdo mi o babičce řekl víc než jen to, že zemřela na rakovinu plic. Začala jsem se ptát dál a postupně se mi skládal obraz ženy, která mi byla velmi podobná. Pracovitá, klidná, přesná. Když se něco nestíhalo, šlo se za ní. Možná to nebyla superschopnost v klasickém slova smyslu, ale na statku to tak působilo.
Říkalo se, že dojit krávy uměla nejlíp. Práce jí šla doslova od ruky, a ona si z toho dělala srandu – ještě aby ne, když má tolik prstů! Asi ten humor mám po ní. Líbilo se mi, když účetní vyprávěla, že nikoho nikdy nenechala ve štychu. A když měla hotovo, usmála se a pospíchala k dětem.
Najednou jsem ji viděla jinak než jako vybledlou černobílou fotku v albu. Viděla jsem ženu, která prací mluvila za sebe. Možná na dlouhé řeči neměla čas, ale její pracovité ruce a jméno lidé nezapomněli. Protože byla makáč a skvělá máma. Škoda, že jsem ji nepoznala, určitě bychom si rozuměly.
A tak ji dnes nosím v hlavě i v srdci. Ne jako tu, kterou jsem nikdy nepoznala, ale jako tu, kterou mi paní účetní pomohla poznat jinak. Jako dříčku s dvanácti prsty, která si své místo ve světě zasloužila víc než dost. I když na něm byla jen chvilku.
