Článek
Vracím se domů a už na schodech cítím ten známý odér. Moje ramena klesají, protože vím, co mě čeká. „Zase ten smrad,“ pomyslím si a automaticky začnu dýchat ústy přes rukáv. Díky bohu, že bydlím ve třetím patře a můžu rychle naskočit do výtahu.
Noční můra jménem první patro
Všechno začalo nenápadně. Paní z prvního patra si pořídila pár zvířat. Pak přibyla další. A další. Nikdo přesně neví, kolik jich tam vlastně má. Co víme jistě je, že její byt zamořuje celou bytovku nesnesitelným pachem. Navenek to vypadá jako běžný dům, ale uvnitř žijeme v neustálém boji s čímsi, co nejde vidět, ale rozhodně to cítíme všichni.
„Nechápu, jak v tom můžou žít,“ kroutí hlavou paní Stará z druhého patra. „Včera jsem si pozvala kamarádku na kávu a ona se po pěti minutách omluvila, že musí jít. Venku mi pak řekla, že jí z toho smradu bylo na zvracení.“
Když selžou všechny pokusy o nápravu
Náš předseda SVJ se pokusil situaci řešit. Sebral odvahu a zaklepal na dveře problémového bytu. To, co následovalo, nikdo nečekal.
„Přišel jsem domů celý roztřesený,“ svěřil se mi později náš předseda. „Její syn na mě začal křičet hned, jak jsem promluvil. Prý se staráme o nesmysly a máme si hledět svého. Udělal ze mě naprostého blázna. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem se mu nakonec omluvil, že ho ruším.“
Nezůstalo jen u slovního útoku. Sousedé z prvního patra, kteří to schytávají nejhůř, napsali stížnost na hygienu. Čekali jsme na výsledky jako na spásu. Marně.
„Přišli, něco si zapsali a odešli. Pak přišel dopis, že neshledali důvod k zásahu,“ vzpomíná soused z bytu přímo vedle problémové majitelky. „Dokonce jsme naměřili se známým vysoké hodnoty metanu u jejich dveří! Ale koho to zajímá? Byt je jejich vlastnictví a my nemáme žádnou páku.“
Větrání? Luxus, který nemáme
Kdo navrhoval naši bytovku, musel mít zvláštní smysl pro humor. Na chodbách nenajdete jediné okno. Jediná možnost, jak vyvětrat, vede přes garáž. To v praxi znamená, že pachy se v domě drží jako přilepené.
„Je to absurdní,“ rozčiluje se mladá maminka z třetího patra. „Platím za bydlení a bojím se pouštět svou malou dceru na chodbu. Kolikrát se mi vrátila s tím, že je jí špatně.“
Poslední kapka přetekla
Důchodce žijící hned vedle problémového bytu, to už nevydržel. Jako slušně vychovaný člověk ze staré školy se rozhodl pro přímou, ale zdvořilou konfrontaci.
„Zaklepal jsem u nich a snažil se jim vysvětlit situaci,“ vypráví se smutkem v očích. „Řekl jsem jim, že se mi kvůli zápachu dělá špatně, že ke mně nikdo nechce chodit na návštěvu. Víte, co jsem za to dostal? Výprask. Slovní výprask plný sprostých nadávek. Když se mladej začal na mě natahovat, musel jsem uhnout, abych nedostal pěstí.“
Jako by to nestačilo, druhý den se na nástěnce objevil dopis
„Vážení sousedé, nehodláme být nadále obtěžováni vašimi nesmyslnými stížnostmi. Máme právo žít podle svého. Pokud vám něco či někdo smrdí, kupte si osvěžovače vzduchu. Není to náš problém.“
Četla jsem ten dopis několikrát a nevěřila vlastním očím. Taková arogance a pohrdání. To jim opravdu nedochází, že to není normální?
Situace bez východiska
„Co máme dělat?“ ptá se sousedka, která žije v bytovce už přes deset let. „Prodat byt? Kdo by chtěl žít v domě, který smrdí jako kurník? Jsme v pasti.“
A tak tady žijeme dál. Platíme hypotéky, nájmy a snažíme se být ohleduplní sousedé. Tiše doufáme, že se něco změní. Zatím marně. Domov, který měl být naší pevností a místem odpočinku, se stal zdrojem každodenního stresu a frustrace.
„Někdy v noci otevřu okno dokořán, i když je venku mráz,“ přiznává mladý programátor z prvního patra. „Raději mrznu, než abych celou noc dýchal ten hnilobný zápach. Je to k zbláznění.“
Říká se, že domov je tam, kde se cítíme dobře. Ale to v naší bytovce asi nepůjde, díky bohu, že jsme jen nájemníci a můžeme se přestěhovat. Ostatní takové štěstí nemají.
