Článek
Vejdu do řeznictví s jasným cílem, chci nakoupit výhodně maso. Ve většině případech ušetřím nemalé peníze. Ale dnes tam za pultem stojí jiná prodavačka, její nasazení je neskutečné! Usměvavá, ochotná, a hlavně umí krásně prodat. Začne mi povídat o svíčkové, jak krásně by se mi ten flákot hovězího masa hodil, pak zmíní grilování, protože je přece léto, a nakonec jemně naznačí, že právě přišla várka nových pálivých klobásek. „To váš manžílek určitě ocení,“ říká s úsměvem, a já už vidím, jak mu svítí oči.
Jakožto obchodnice musím uznat, tahle paní to zvládla precizně. Prodala mi příběh, ne jen maso. Úplně ve mně vyvolala akutní potřebu vařit, péct, dělat jednohubky. Z původních dvou set korun jsem tam nechala sedm stovek a ještě jsem jí děkovala, jak krásně mi poradila. Prostě jsem se nechala ovlivnit, a víte co? Ani mi to nevadí.
Ale teď mám klobásky, a když máte klobásky, musíte mít pořádné pečivo, to dá rozum, ne? Tak si říkám: „Tak jo!“ a jdu po ulici, vyhlížím pekařství. Vlezu do prvního, všechno krásně voní, už se těším, až si vyberu… ale karty neberou. „Tak holt příště,“ říkám a popřeji hezký den.
Pár metrů za rohem na mě ale mrkne další pekárna. Hezká, útulná, s posezením. Vejdu dovnitř a jsem ztracená. Krásná vůně, milá obsluha, která vítá přívětivě. Chtěla jsem hlavně kváskový žitný chléb, ale jejich kváskový speciál vypadal tak krásně… „Ten prosím,“ říkám paní za pultem. Žito nežito, ten prostě chci.
Pak můj zrak sjede dolů a tam krásné dlouhé francouzské bagetky. Voňavé, křupavé, některé dokonce se sýrem. „Zkusím tu klasickou,“ říkám. Paní se ochotně zeptá, jestli má rozpůlit, a já souhlasím. Ať nejdu do trolejbusu jak trpaslice s puškou.
Poděkuji, zaplatím a s úsměvem ze skvělého nákupu utíkám na zastávku. VůněDo masny jsem šla s cílem ušetřit, ale šikovná prodavačka ve mně probudila chuť vařit i grilovat. Domů jsem nakonec nesla nejen maso, ale i klobásky, pečivo, sýry a pití. A i když jsem utratila víc, nelituju ani koruny. bagetek láká i ostatní cestující, všichni vypadají hladově, tak pečivo radši zastrčím do tašky. Hluboko..
Přijedu domů, vyložím ten nákup a dojde mi, že mi chybí ještě něco na pomazánky a nějaké lepší pití! K tomu nemůžeme pít čistou vodu! Vezmu tašku a pelášim do obchodu, který máme co by kamenem dohodil. Vybírám sýry, tvaroh, česnek, přidávám papriky a kyselé okurky, to se přece k tomu hodí. Pití? Dáme pivečko nealko ochucené, to v létě bodne.
Jenže v akci je mléko, vejce, máslo… no radši to taky vezmu. U pokladny mi dochází, že jsem to trochu přepískla. Ale co, žijeme jen jednou, ne?
Došourám se domů, utahaná, nevrlá a hladová. A víte, co vám řeknu? Jít do masny dá prostě zabrat. Ve všech těch prodejnách jsem nakonec nechala mnohem víc, než jsem původně chtěla. Teď máme dostatek masa na dva týdny a klobásky? Prodavačka měla pravdu, byly vynikající.
Baví vás moje životní peripetie? Pak si nenechte ujít příběh o tom, jak jsem si chtěla konečně vybarvit antistresové omalovánky.
Zdroj: Inspirace od tety
