Článek
Na statku po generace platilo, že práce šlechtí člověka. Jenže poslední dobou měl Josef, majitel několika prosperujících zemědělských usedlostí, stále silnější pocit, že některým jeho zaměstnancům toto rčení příliš nevoní. Četné stížnosti na nízké platy se podezřele koncentrovaly kolem osob, jejichž pracovní nasazení bylo přinejmenším diskutabilní.
„Tak takhle to dál nejde,“ prohlásil Josef jednoho večera při rodinné večeři. „Pořád slyším, jak je málo platím, ale když občas přijedu na pole, polovina chlapů se někde fláká nebo sedí v traktoru s pivem v ruce.“
Jeho syn Pavel a synovec Jonáš, oba studenti zemědělské univerzity na letních prázdninách, se na sebe podívali se stejným nápadem v očích.
„Co kdybychom to trochu prověřili?“ navrhl Pavel s jiskrou v oku. „Máme přece čas, než nám začne škola.“
Josef se zarazil uprostřed sousta. „Jak to myslíš?“
„Jednoduše,“ odpověděl Jonáš. „Nastoupíme jako brigádníci. Nás nikdo z tvých zaměstnanců v pohraničí nezná, vždycky jsme pracovali jen tady na hlavním statku blízko domova. Můžeme se jít podívat, jak to chodí na těch vzdálenějších místech.“
Noví brigádníci
O týden později se dva mladíci v obnošených džínách a vybledlých tričkách hlásili u vedoucího pracovníka na statku v pohraničí. Představili se jako studenti Pavel a Jonáš, kteří si chtějí během léta přivydělat.
„Máte kluci nějaké zkušenosti?“ zeptal se vedoucí skepticky.
„Děda měl malé hospodářství,“ zalhal pohotově Pavel. „Něco málo jsme od něj pochytili.“
Vedoucí pokrčil rameny. „V době žní se hodí každá ruka. Zítra v pět ráno nástup, přidělím vás do Jirkovy party.“
Jméno „známého kritika“ platových podmínek vyvolalo na tvářích mladíků sotva postřehnutelné úsměvy. Právě k němu chtěli.
První den v utajení
Ranní nástup měl dramatický začátek. Mladíci dorazili v 4:50, zatímco hlavní hrdina jejich průzkumné mise, Jirka, se dostavil se značným zpožděním a hned spustil: „Zase makáme od nevidím do nevidím za almužnu, zatímco šéf si válí šunky v bazénu. A já jsem tu zpocenej jak vrata od chlíva!“
Pavel se musel kousnout do rtu, aby nevybuchl smíchy při představě svého otce, který vstával pravidelně ve čtyři ráno a bazén viděl jen tehdy, když ho tam dotáhla máma, ale během chvilky usnul na lehátku.
„Vy jste z města?“ změřil si je Jirka podezřívavě. „Hlavně se nepředřete, tady se vděku a hodně peněz nedočkáte. David tu lítá celej den jak blbec a dostává to samý, co já, ale já mám pohodičku.“
„My jsme rádi za každou příležitost,“ odpověděl diplomaticky Jonáš.
„To říkáte teď,“ ušklíbl se Jirka a plácl Jonáše po zádech tak silně, až mladík zavrávoral. „Po výplatě budete zpívat jinou.“
Odhalení pravdy
Během následujících dnů měli chlapci možnost poznat ještě více pracovní nasazení všech ze statku. Zatímco většina zaměstnanců poctivě pracovala, malá, ale hlasitá skupina kolem Jirky vynikala v umění, jak být neustále vidět, ale minimum práce skutečně odvést. Jirka si byl natolik jistý, že před nimi i kradl naftu a prodal několik balíků slámy.
Čtvrtý den je přidělili na opravu ohrady pastvin u hlubokého lesa. Jirka je vyzvedl u statku s hodinovým zpožděním, v batohu tři piva, která okamžitě dal do potůčku tekoucího podél pastviny.
„Tady nás nikdo kontrolovat nebude,“ prohlásil spokojeně a opřel se o strom, zatímco Pavel a Jonáš začali opravovat ohradník. „Víte, kluci, tady to tak chodí. Dělej co dělej, stejně si toho nikdo nevšimne. A stejně, zítra tu proběhne stádo srn a můžeme to opravovat zas.“
Otevřel si první pivo a spokojeně usrkl. „Tuhle ohradu jsme měli opravit už před měsícem. Ten hajzl, co tomu tady šéfuje, pořád mele něco o zodpovědnosti a včasném plnění úkolů. Přitom on sám ani neví, co je to manuální práce.“
Pavel příliš silně zašrouboval izolátor na kůl, a tak musel vzít kombinačky, aby ho trochu povolil. Jonáš ho nenápadně kopl do kotníku, aby ho uklidnil.
„Hele, mladej,“ oslovil Jirka Pavla, když viděl jeho zrudlý obličej, „zatluč ty sloupky tady a ty,“ ukázal na Jonáše, „natahuj pořádně ten drát. Nehodlám to po vás opravovat!“
„A co budete dělat vy?“ odvážil se zeptat Jonáš.
„Já? Já jsem tady nejdéle, já si už svý odpracoval,“ zasmál se Jirka a otevřel druhé pivo. „Ten, co tomu šéfuje, nemá ani páru o tom, co je to dřina. Ukáže se tu jen v nablýskaným autě, když se něco slaví. Jinak sedí doma a počítá prachy. Já jsem vás sem přivezl a dohlídnu na to, abyste něco nepodělali.“
V tu chvíli se z lesní cesty vynořil starší pick-up. Vystoupil z něj Josef v pracovním oblečení a zamířil přímo k nim.
„Dobrý den, Jirko,“ pozdravil s klidem.
Překvapený Jirka vyskočil a rychle schoval pivo za kmen stromu. „Dobrej, jaká čest!“ vykoktal.
„Vidím, že jste se seznámil s mým synem a synovcem,“ pokračoval Josef a položil ruce na ramena obou mladíků. „Dělají mi radost, že také přiloží ruku k dílu.“
Jirka zbledl jako stěna. Po jeho sebejistotě nezbylo ani stopy.
„Špioni“ na vzestupu
Příběh o letní inspekci se rychle roznesl po všech statcích. Pavlovi a Jonášovi od té doby nikdo neřekl jinak než „špioni“. Kdykoliv na statek nastoupil nový zaměstnanec, brzy ho někdo varoval: „Bacha na to, co říkáš před těma dvěma. To jsou ti špioni, co sem přišli jako obyčejní brigádníci, ale podávali hlášení šéfům.“
Po této letní inspekci se mnohé změnilo. Josef zavedl nový systém odměňování podle skutečně odvedené práce, což přineslo své ovoce. Není překvapením, že brzy na to Jirka ze statku odešel, té práce na něj bylo po inspekci moc.
Pavel a Jonáš však neskončili jen u letní brigády. To, co začalo jako nenápadný průzkum, se postupem let proměnilo v jejich stálou práci. Oba se po dokončení studií vrátili na statky, kde si postupně prošli všemi pozicemi. Od práce v terénu přes správu jednotlivých úseků až po manažerské funkce.
Dnes, o patnáct let později, Josef už většinu času tráví na chalupě v horách, kam se přestěhoval s manželkou. Statek řídí Pavel, zatímco Jonáš má na starosti bioplynku, kterou mezitím vybudovali. A přestože jsou dávno ve vedoucích pozicích, přezdívka „špioni“ jim zůstala. Když přicházejí na pole nebo do dílen, často slyší šeptem: „Bacha, jdou špioni!“
„Ten měsíc inkognito mezi zaměstnanci byl nejlepší školou života,“ říká dnes Pavel. „Když teď někomu zadáváme práci, přesně víme, co požadujeme. Víme, že to není nemožné, protože jsme si tím sami prošli.“
Občas se na statku objeví i Josef, většinou jen během žní, kdy nenápadně pozoruje svého unaveného syna při práci. S úsměvem vždy podotkne: „Vidíš, a tehdy jsi říkal, že nechápeš, proč u bazénu vždycky usnu.“
