Článek
Tadeáš se probudil ve čtyři ráno. Zase. Už rok se probouzí s tíživým pocitem v žaludku a myšlenkami na hypotéku, děti a práci. Nebo spíš její naprostou absenci.
Před rokem byl vedoucím obchodního oddělení v prosperující firmě. Měl pod sebou tým osmi lidí a zodpovídal za klíčové klienty. Pak přišel nový majitel se svým týmem. Všichni vedoucí dostali „zlatého padáka“ – slušné odstupné, které mělo být mostem k novému zaměstnání. Jenže ten most se ukázal být mostem do nikam.
Paradoxy trhu práce
První měsíce hledání probíhaly podle očekávání. Postupně ale začal narážet na absurdní situace. Na jednom pohovoru mu vysvětlili: „Máte zkušenosti z velkých firem. Obáváme se, že byste si brzy našel něco lepšího a odešel.“
Na jiném: „Vaše kvalifikace je impozantní, ale pozice je spíš pro někoho, kdo teprve začíná kariéru.“
„A vedoucí pozice?“ zeptal se.
„Tu už máme obsazenou.“
Byl příliš kvalifikovaný na nižší pozice a místa odpovídající jeho zkušenostem byla stále právě obsazena.
Ticho, které bolí
Postupně se z pohovorů stal vzácný luxus. Za posledních šest měsíců odeslal 147 životopisů. Dostal 12 odpovědí, z toho 8 automatických odmítnutí a 4 pozvání na pohovor. Žádná práce.
To ticho bylo nejhorší. Nikdo mu nevysvětlí, co dělá špatně. Posílá dopisy do černé díry a čeká.
Úřad práce
Úřednice byla vždy milá, ale bezradná: „Pane Novotný, na vaši kvalifikaci teď opravdu nic nemáme. Máme pozice pro dělníky, uklízečky… Ale vedoucí pozice se objeví jednou za dva měsíce.“
„A specializované pozice?“
„To by bylo pro někoho mladšího. Firmy chtějí lidi do třiceti s menším platem.“
Navrhla mu rekvalifikaci, ale co dělat?
Zlomové ráno
Tadeáš seděl u notebooku. Díval se na další inzerát. „Hledáme zkušeného obchodního manažera s minimálně 10 lety praxe…“ Přesně to, co hledá. Jenže pod tím stálo. „Platové ohodnocení: dle dohody.“
Věděl, co to znamená. Za týden zjistí, že nabízejí polovinu jeho posledního platu.
Zavřel notebook. Poprvé za rok nenapsal jediný dopis.
Manželka Alena
„Jak to dnes šlo?“ zeptala se po noční směně.
„Pořád nic,“ řekl tiše.
Viděla svého zlomeného muže. „Možná bych měl přijmout tu práci ve skladu,“ řekl.
„A kdo bude řídit obchod, když všichni zkušení lidi budou ve skladech?“ zeptala se.
Tadeáš se poprvé za týdny usmál.
Vzhůru k dalším odmítnutím
Venku svítalo. Tadeáš si uvědomil, že někde tam jsou další lidé jako on. Zkušení, kvalifikovaní, ale nikdo je nechce. Možná si dnes dá pauzu od hledání. Co to má za smysl?
Ale zítra bude muset začít znovu. Hypotéka se nezaplatí sama. Napíše další desítky mailů do prázdna. Nikdo neodpoví. Nikdo nevysvětlí proč.
Je mu třiačtyřicet. Má zkušenosti. Chce pracovat. Ale systém ho prostě nechce. A nikdo mu neřekne proč.
