Článek
Slunce se rozlévalo po polích jako tekuté zlato, když jsme s bratrem a sousedovic dětmi honili mičudu po rozlehlé louce za naším hospodářstvím. Bylo nám jedno, že tráva je místy mokrá od ranní rosy, že naše kecky budou zablácené a máma nám vynadá.
Vybíjená, na honěnou nebo jen tak bezcílné toulání v okolí vsi, to byl náš denní chléb, naše virtuální realita bez virtuálna.
Nikdo neměl hodinky, čas jsme měřili podle stínu staré jabloně nebo podle toho, kdy nás začal svírat hlad v břiše. Naše dětství, to byla nekonečná dobrodružství ohraničená jen voláním našich matek z verandy, když bylo na čase vrátit se domů.
Když vzpomínám na ty dny, nejvíc mě překvapuje, jak samozřejmě jsme přijímali své povinnosti. Vstávala jsem za úsvitu, abych pustila zvířata ven, nakrmila slepice a králíky, vynesla babičce uhlí, v zimě odhrnula sníh z cesty.
Nikdy jsem to nevnímala jako něco mimořádného, byla to prostě součást našeho života, stejně přirozená jako dýchání.
„Zvířata se musí najíst každý den,“ říkával táta, když jsme řešili, že kamarádi z města jezdí k moři, ale my nemůžeme. To bylo jediné bolavé téma, neměli jsme zážitky z dovolené jako ostatní kamarádi.
Brzy jsem pochopila, že v jeho slovech není žádný trest, ale prostá moudrost, svět funguje podle určitých pravidel a my jsme jejich součástí, ne výjimkou.
Když jsem později viděla spolužáky ze školy, jak se dohadují s rodiči o každém umytém nádobí, připadalo mi to zvláštní a nepochopitelné. Často říkali, že jim rodiče dávají peníze, aby je motivovali něco doma dělat. My jsme nedostávali nic, brali jsme to jako něco běžného.
Vzpomínám si na léto, kdy bratranec z města přijel na prázdniny s něčím, co všechny děti v jeho městě údajně měly, s tamagotchi. Byla to malá plastová krabička na provázku, kterou hrdě nosil zavěšenou na batohu.
Uvnitř žilo virtuální zvířátko, které bylo potřeba pravidelně krmit, hrát si s ním a uklízet po něm. Pokud jste to neudělali, zvířátko bylo nešťastné nebo dokonce „zemřelo“.
Všichni jsme mu to záviděli a prosili rodiče, abychom také takovou hračku mohli mít. Několik dní jsme se střídali u té malé obrazovky a fascinovaně sledovali, jak pixelové stvoření roste a reaguje na naše pokyny.
Máma jen kroutila hlavou: „Nemáte dost skutečných zvířat na starosti?“ poznamenala jednou při krmení našeho psa Alíka, který se jí vděčně otíral o nohy.
Tehdy jsem její poznámku vnímala jako nespravedlivou, ale časem jsem pochopila, co tím myslela. Skutečná zvířata nám dávala skutečnou lásku, skutečné teplo, když jsme je hladili, a ano, i skutečné povinnosti.
Paradoxně, zatímco bratranec musel svou hračku neustále hlídat, aby jeho virtuální mazlíček nepošel, my jsme mohli naše domácí povinnosti splnit a pak mít skutečnou svobodu běhat venku bez starostí.
Po pár dnech nadšení z tamagotchi postupně vyprchalo. Venku bylo příliš krásně, les volal svým tajemným šuměním listů na stromech a žádné digitální zvířátko nemohlo konkurovat skutečnému dobrodružství pod širým nebem.
Podobně to bylo i s prvním mobilním telefonem, který se v naší rodině objevil. Okouzlení technologií nikdy netrvalo dlouho a my se vždy vrátili k našim hrám a povinnostem v reálném světě.
Možná proto mě dnes mrzí, když vidím své synovce a neteře, jak tráví hodiny ponořeni do obrazovek svých chytrých telefonů.
Jejich rodiče, moji sourozenci a švagrové, jim odstraňují z cesty každý kámen, každou překážku. „Chceme, aby měli lepší dětství, než jsme měli my,“ říkají s přesvědčením v hlase.
Ale byl náš život skutečně horší? Byla jsem připravena na samostatnost od útlého věku, uměla jsem si poradit v mnoha situacích, které dnešní děti znají jen z videí na internetu.
Naučila jsem se, že zodpovědnost není něco, co si můžeme vybrat, ale že je to přirozená součást životní rovnováhy. Nechci znít jako typická nostalgická teta, která tvrdí, že dříve bylo všechno lepší. Není to pravda a každá doba má své výhody i výzvy.
Ale když vidím, jak rodiče dnes bojují s motivací dětí k základním povinnostem, přemýšlím, zda jsme něco důležitého neztratili.
Obávám se, zda jsme v dobré víře, že dětem zajistíme jen to nejlepší, neochudili je o zásadní poznání. O to, že život není jednostranně zaměřen na zábavu a práva, ale že jeho nedílnou součástí jsou i povinnosti a zodpovědnost.
Právě v této harmonii spočívá tajemství spokojeného života, který žádná technologie, bez ohledu na svou vyspělost, nemůže plně zprostředkovat.
