Článek
Tereza měla v ruce už třetí pivo a pořád se nemohla vzpamatovat z toho, co právě slyšela. Před půl hodinou stála u hlavního pódia a hlasitě zpívala svůj milovaný song své nejoblíbenější kapely, když si všimla muže vedle sebe, který zpíval každé slovo stejně nadšeně jako ona. Bylo to poprvé, co potkala někoho, kdo znal i ty nejméně známé písničky z jejich starších alb.
Jakmile skončila hudba a začala pauza, přirozeně se dali do řeči. Martin se usmíval stejně jako ona, když hovořil o tom, jak dlouho už tu kapelu poslouchá a jak těžko sháněl lístky na dnešní koncert. Tereza mu vyprávěla, že si vzala dovolenou jen kvůli tomuto festivalu a jak se těšila celý rok.
Sedli si na travnatý kopec kousek od hlavního dění s pivem v ruce a pokračovali v rozhovoru. Martin zmínil, že bydlí v Plzni. Tereza se na něj nadšeně podívala.
„To je super, já taky. V jaké části?“
„U Boleváku, odpověděl Martin.“
Tereza se začala culit a řekla: „A ještě mi řekni, že bydlíš v paneláku u té pizzerky na konci ulice.“
„Jak to víš? V tom nejvyšším.“
„To není možné. Bydlím ve stejném domě. Ve kterém patře?“
„V desátém, odpověděl Martin udiveně.“
„A já ve druhém. Osm pater pod tebou.“
Oba zůstali chvíli ticho. Pak se začali smát, jak absurdní to celé je. Martin jí vysvětloval, že vlastně moc nevychází z domu, a když už, tak většinou jede výtahem rovnou do přízemí a odjíždí autem do práce nebo k rodičům za město. Tereza zase přiznala, že chodí vždycky pěšky, ale vrací se často až pozdě večer z práce v obchodním centru, kde prodává oblečení a má dlouhé směny.
Najednou jim došlo, kolik let už vedle sebe žijí, aniž by se kdy potkali. Martin bydlel v desátém patře, Tereza ve druhém. Každé ráno vycházeli z paneláku těsně po sobě.
Na hlavním pódiu začala hrát další kapela, ale oni zůstali sedět na trávě a povídali si dál. Dozvěděli se o sobě víc během těch několika hodin než o svých sousedech za celé roky. Martin pracoval jako programátor z domova a rád četl knihy. Tereza také milovala knihy a ve volném čase dokonce i fotila.
Když začínal poslední koncert večera, rozhodli se, že půjdou zpátky k pódiu. Tentokrát ale stáli vedle sebe úmyslně, ne náhodou. Při pomalé písni na konec si Martin troufnul a vzal Terezu za ruku. Ona se na něj podívala a usmála se.
„Zítra, až se vrátíme domů, bych tě rád pozval na kávu,“ řekl Martin, když festival končil.
Tereza se na něj podívala a prohlásila: „Rozhodně souhlasím, u mě to bude vypadat jak po výbuchu. Nevěděla jsem, co si sbalit na fesťák a odnesl to obývák.“
Martin se začal smát. „Super, zase něco o tobě vím nového, jsi bordelářka! Tak to u mě budeš trpět, já má vše srovnané do detailu.“
Šli společně k autu, které měl Martin zaparkované na parkovišti za areálem festivalu. Tereza přijala nabídku svezení okamžitě. Během té cesty si oba uvědomovali, jak zvláštní je život. Někdy stačí jedna společná láska k hudbě a jedno náhodné setkání, aby se všechno změnilo.
Po příjezdu do Plzně zašla Tereza k němu na kafe, a musela uznat, že to má doma krásné. Další den se protočili. Martin zjistil, že Terka to s tím nepořádkem přeháněla, moc se mu u ní líbilo. Dýchalo to domovem.
Není divu, že se ti dva jednoho krásného dne sestěhovali a dodnes všem svobodným radí, aby si všímali sousedů. Třeba i oni mají pod nosem lásku svého života, tak jako ti dva.
