Článek
V práci jsem měla kolegyni, která prostě šla do všeho po hlavě. Romana byla prostě střelec! Neustále něco dělala, učila se nové věci, měnila vztahy jako ponožky. Vypadalo to, že má život dokonale pod kontrolou. V kanceláři působila jako ten typ ženy, která má v hlavě všechno srovnané. Oblékala se vkusně, mluvila inteligentně a neustále někam spěchala za dalšími projekty.
Když mě pozvala na víno k sobě domů, těšila jsem se na prima pokec. Konečně odpočinek u vína s někým novým. „Konečně se trochu poznáme i mimo práci,“ říkala jsem si nadšeně. Jak hrozně jsem se mýlila.
Když jsem zazvonila u jejích dveří, ještě jsem netušila, co mě čeká. Romana otevřela a hned jsem ucítila divný smrad. Sotva jsem vešla dovnitř, pochopila jsem proč. Byt vypadal jak po výbuchu a kolem mě volně skákal králík. Na zemi všude ležely čerstvé bobky! Pes, kočka, morčata.. prostě farma zvířat v paneláku.
Rozhlédla jsem se a málem mi vypadly oči z důlků. Křeslo? Nebylo vidět pod hromadou špinavého oblečení a papírů. Gauč byl roztažený asi furt, byl také zavalený bordelem. Musela jsem si uklidit malý kousek, abych se vůbec mohla posadit. Všudypřítomný chaos měl vlastní život.
Ale to nejhorší přišlo, když mi Romana nalila víno. Sklenice byla sice průhledná, ale plavaly v ní chlupy všech těch zvířat ze širokého okolí. Romana si šla odskočit, tak jsem chtěla rychle vyhodit chlupy do dřezu. Chyba! Takový humáč. Dřez nikdo nikdy nemyl. Nános mastnoty, špíny, prostě děs. Začal se mi zvedat kufr. Uvažovala jsem o úprku.
Pak se Romana posadila vedle mě na gauč. Docela blízko. Než jsem stačila zareagovat, začala mě hladit po stehně. Zůstala jsem v šoku. „To si dělá srandu!“ proletělo mi hlavou. Tohle jsem opravdu nečekala.
„Já jsem na kluky,“ řekla jsem rychle a instinktivně se posunula dál.
„Po dnešku už nebudeš,“ odvětila drze a nakláněla se ke mně, jako by mě chtěla políbit.
To už bylo příliš. Rychle jsem se zvedla, až Romana přepadla na gauč. Prchala jsem z bytu. Ani jsem se neohlédla.
Druhý den v práci jsem dělala, že ji nevidím. Bylo to divné, ale co jsem měla dělat? Mluvit o tom, co se stalo? To tedy ne. Raději jsem si držela odstup. Ona naštěstí pochopila, že jsem na podobné experimenty nebyla připravená.
Dlouho jsem jen tak k nějaké kamarádce nešla na sklenku vína. Rovnou jsem se ptala, jestli skutečně jde o víno. Někdy prostě nevíte, co se skrývá za tou klidnou pracovní fasádou. Díky tomu jsem se naučila, že ne každá pozvánka na pokec je jen pokec.
