Článek
Pro mnohé je mít dva sourozence synonymem krásného dětství plného her, lumpáren a radosti. Jenže pro mě, nejmladší z nás tří, byla realita jiná. Měla jsem sice sourozence, ale vyrůstala jsem jako jedináček.
Pět let rozdílu, dva různé světy
Mezi mnou a sourozenci bylo jen pět let. Možná to nezní jako mnoho, ale znamenalo to obrovský rozdíl. Oni byli na druhém stupni základní školy, já se teprve učila psát.
Pro ně jsem byla spíš obtíž než společnost. Hlídat mladší ségru bylo trapné, zvlášť před kamarády. Pamatuju si ty povzdychy, když se rodiče ptali, jestli mě nevezmou ven.
Jiná pravidla pro nejmladší
Rodiče ke mně přistupovali jinak než ke starším dětem. Byli zkušenější, ale také opatrnější. U sourozenců zažili situace, které se mnou nechtěli opakovat, takže jsem měla víc zákazů než kdysi oni.
Zatímco oni si mohli postupně vyzkoušet různé věci a udělat chyby, já jsem dostávala na vše „ne“ už předem. Možná proto jsem se schovala za knihy, učení a zvířata, kterých jsme u nás měli strašně moc.
Často jsem se cítila jako host ve vlastní rodině, někdo, kdo hledá své místo mezi lidmi s už zaběhlou dynamikou.
Osamělost uprostřed rodiny
Nejhorší byly víkendy. Rodiče měli povinnosti kolem hospodářství, sourozenci aktivity s kamarády. Naučila jsem se bavit sama, vytvářet si vlastní svět her a fantazií.
Stala jsem se pozorovatelem více než účastníkem rodinného života. A to bolelo víc, než jsem si tehdy uvědomovala.
Co to se mnou udělalo
Díky odloučení jsem se naučila spoléhat už jako malá sama na sebe. Hodně brzy jsem se naučila vařit a péct, starat se o hospodářství. Úkoly jsem si vždy vyřešila sama.
Není divu, že jsem se více bavila se staršími dětmi a rozuměla jsem si s učiteli. Byla jsem prostě někde jinde než moji vrstevníci.
A doma? Naši si toho všimli a byli rádi, že jim pomáhám. Na rozdíl od starších sourozenců jsem to dělala automaticky, ne až potom, co mi to někdo dal za úkol.
Na druhé straně jsem dlouho bojovala s pocitem, že nikam nepatřím úplně. V přátelstvích jsem hledala to hluboké propojení, které mi chybělo doma. Nikdo se nedivil, když jsem se po škole odstěhovala, potřebovala jsem to.
Co jsem pochopila
Rodina není jen o počtu členů nebo času stráveném spolu. Je o kvalitě vztahů. Může se stát, že i ve velké rodině se někdo cítí osamělý - a to není nikoho vina.
Moje zkušenost jedináčka v davu mě naučila, že sounáležitost se buduje vědomě. Každým sdíleným okamžikem, každým opravdovým rozhovorem.
Dnes už vím, že moji sourozenci mě měli rádi vždycky. Jen jsme si k sobě nedokázali najít cestu. Zpětně jsem za tuhle životní lekci strašně ráda - zocelilo mě to, nutilo posouvat se a něco dokázat.
Je to možná smutné, ale nebýt toho, nejsem tam, kde jsem dnes. A za to jsem vděčná.
