Článek
Moje čerstvá zkušenost na trhu práce mě nutí se zamyslet, jak na tom tedy tento vztah firem s uchazeči vlastně je. Míra nezaměstnanosti kolem 4,7 % není extrémně vysoká, ale zároveň už neznamená nedostatek lidí. Zjednodušeně jde o celé statisíce osob, které jsou registrované na úřadu práce a zaměstnání aktivně hledají.
Během hledání zaměstnání spousta uchazečů trpí pocitem méněcennosti, reakce na životopisy téměř nechodí.
Během května - října jsem rozeslala stovku svých životopisů na různé administrativní pozice. Z tohoto množství přišlo celkem šest pozvánek k pohovoru a pouze tři odpovědi s omluvou, že ve výběrovém řízení jsem se nedostala do dalšího kola. Jeden z nejznámějších portálů pro inzerci volných pracovních míst sice rozesílá dotazníky, ve kterých se snaží sbírat data o komunikaci mezi zaměstnavateli a uchazeči, ale ani to zjevně nemění zaběhnutou praxi.
Jedním z důvodů může být přetrvávající korporátní způsob uvažování, typický zejména pro větší firmy, které mají na trhu práce dominantní postavení. Uchazeč je často vnímán jako položka v excelové tabulce s určitou hodnotou. Pokud tato hodnota neodpovídá představám, řádek je jednoduše odstraněn s vírou, že jej nahradí vhodnější kandidát.
Podobný přístup se místy přenáší i na nově přijaté zaměstnance. Nad nimi visí pomyslná gilotina zkušební doby, během níž se od nich očekává rychlý výkon, vysoká odolnost a schopnost okamžitě zapadnout. Prostor pro systematické zaškolení a adaptaci bývá omezený. Vztah, který by měl být oboustranný, se tak snadno stává jednostranným. Zkušenější uchazeči se s tímto tlakem vyrovnávají snáze, mladí lidé po škole však často zůstávají dlouhé měsíce bez uplatnění. Firmy o nezkušené kandidáty zpravidla projeví zájem až téměř v poslední řadě.
Nebudete superhrdina, který zvládne vše bez řádného zaškolení? Tak vám hrozí odchod ve zkušební době.
Kde se tedy míjí tyto potřeby uchazečů a zaměstnavatelů? Částečně v konzumním myšlení moderní doby a obecně pěstovanému strachu z chyb. V přesvědčení, že někde čeká „ten pravý“, který přijde a všechno zvládne bez nutnosti kompromisů. Pokud to nevyjde, přijde přece další. Lepší, vhodnější. V čem dalším?
Firmy mají obrovské náklady na zaměstnance. Práce se deleguje pod tlakem, stávající týmy bývají často množstvím úkolů přetížené. Do takového prostředí se hledá spíše někdo okamžitě použitelný než člověk, do kterého je třeba investovat čas.V záplavě zpráv s různými životopisy se méně vhodní kandidáti zkrátka ztratí bez odpovědi a protože i HR je maximálně vytížené, pozve se malé množství odpovídajících uchazečů, kteří dostanou svou šanci. A pokud vybraný uchazeč neuspěje a po vhození do vody nezačne plavat, celý kolotoč se opakuje. Frustrované jsou nakonec obě strany a po nějaké době už v seznamovací aplikaci raději neodpovídá ani jedna z nich.
Tyto procesy se z tohoto i více důvodů automatizují a digitalizují. Na trhu je dostupné široké spektrum aplikací a softwarových řešení, která optimalizují procesy náboru. Výraz, který se v této spojitosti používá se nazývá ATS (Applicant Tracking System). Všechny tyto systémy mají cílit na efektivitu a tak uspořit čas HR pracovníků.
Ve firmách často o výsledku výběrového řízení rozhoduje také digitální stopa na sociálních sítích.
Digitalizace náboru sama o sobě každopádně není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se z řešení pro zvýšení efektivity stane alibi, proč člověku na druhé straně přijde místo odpovědi jen ticho. Uchazeč, který nedostane žádnou odpověď, se z procesu vytratí stejně rychle, jako zájem firem o „lidi, kteří nejsou ideální“. Mlčení totiž není neutrální. Je to jasná zpráva, že čas a energie vložené do reakce na inzerát nemají pro druhou stranu žádnou hodnotu. A právě tady se začíná rozpadat vztah, který by měl být základem funkčního trhu práce.
Firmy často mluví o nedostatku lidí, o nemožnosti obsadit pozice a o nízké motivaci uchazečů. Z pohledu kandidátů však situace vypadá jinak. Nejde o to, že by lidé nechtěli pracovat. Jde o to, že se z procesu hledání práce vytrácí základní komunikace. Což je obecný jev, který se netýká pouze trhu práce, ale i elementární úrovně mezilidských vztahů. Všichni aktivní uchazeči o práci jsou sice formálně dostupní, ale skutečný kontakt nenastává. A dokud bude odpovědí na snahu jedné strany ticho, bude se tento paradox jen dál prohlubovat.
