Článek
Stáli jsme na okraji lesa s otevřenými ústy. Ještě včera zde byla jen nedotčená příroda, mechové koberce a zurčící potůčky. Dnes tu ležela svědectví lidské bezohlednosti, plastové lahve pohozené mezi kořeny stromů, kelímky od kávy z benzínové pumpy, zmuchlané kapesníčky a cigaretové nedopalky rozeseté všude kolem.
„To byl ten slavný jarní výšlap,“ povzdechl si můj manžel.
Sotva den uplynul od chvíle, kdy jsme míjeli hloučky seniorů a několik mladých rodin s dětmi, kteří se vydávali stejnou trasou jako my. Na hradní zříceninu tyčící se nad naším městem. Pamatuji si ty pohledy, když jsme je míjeli svým obvyklým svižným tempem. „No jo, jsou mladí, to se jim to chodí rychle,“ zaslechli jsme je. Jako bychom se měli stydět za to, že dbáme o své zdraví a snažíme se zlepšovat svou kondici.
Přitom je to naše oblíbená trasa, naše ranní rutina několikrát týdně. Každý týden vidíme, jak se zlepšujeme, jak jde tempo nahoru a kila dolů. Měli bychom se snad omlouvat za to, že nechceme jít jejich tempem? Protože oni jdou na jarní výšlap?
Ale to, co jsme viděli druhý den ráno, předčilo veškerá očekávání, odpadky všude, kam oko dohlédlo, psí výkaly přímo na turistické stezce, a to většinu účastníků tvořili právě senioři, generace, která nám vždycky kázala o pořádku a úctě k přírodě.
„Myslel jsem, že mladí jsou ti bezohlední,“ řekl manžel tiše, zatímco jsem se shýbala pro prázdnou PET lahev a dodala: „Zdá se, že lhostejnost nezná věkovou hranici.“
Ironie celé situace byla o to palčivější, když jsem si uvědomila, že teprve minulý týden probíhala po celé zemi akce „Ukliď Česko“. Desítky tisíc dobrovolníků včetně dětí se po celém státě snažily zbavit přírodu odpadků, které tam zanechala lidská ruka. Sama jsem viděl reportáže v televizi, kde ukazovali pytle a pytle sesbíraného odpadu. Celé rodiny, školní třídy i party přátel trávily svůj volný čas tím, že se snažily udělat naši zemi o něco čistší.
A teď stačil jediný jarní výšlap a bylo vymalováno, jako by ta snaha tisíců lidí byla naprosto zbytečná, jako by někteří lidé žili v přesvědčení, že po nich vždycky někdo uklidí, že to je prostě normální.
„To je k nevíře,“ zakroutila jsem hlavou, když jsem vytáhla zpoza keře plastovou tašku plnou odpadků, kterou tam někdo evidentně schválně ukryl. „Copak si myslí, že to samo zmizí, že přijde nějaká lesní víla a uklidí to za ně?“ Úklid zjevně nebyl pro organizátory prioritou.
Mohli jsme jen hádat, co se odehrálo v hlavách těch, kteří po sobě zanechali takovou spoušť. Možná si říkali, že jeden obal nebo kelímek nic neznamená. Možná jim to bylo úplně jedno. Nebo si možná mysleli, že jsou v lese anonymní a nikdo je nemůže volat k odpovědnosti.
Místo naší plánované procházky jsme nakonec strávili dvě hodiny sbíráním toho nejhoršího nepořádku. Nestačilo to, ani zdaleka. Ale nemohli jsme jen projít kolem a tvářit se, že to nevidíme. I když chodíme jen na houby, případný bordel se snažíme posbírat. Přijde mi to jako samozřejmost.
S každým sebraným odpadkem mě zaplavovala směs vzteku a smutku. Tohle byl les, který jsme milovali, kam jsme chodili načerpat energii, kde jsme pozorovali první jarní květy a poslouchali zpěv ptáků. A teď se proměnil v odpadkový koš.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla jsem, když jsme konečně plnili poslední tašku. „Že ti samí lidé, kteří tohle způsobili, budou za týden sedět u televize a kroutit hlavou nad reportážemi o znečištění planety.“
Bohužel bezohlednost často chodí ruku v ruce s pokrytectvím, lidé se rádi rozčilují nad globálními problémy, ale když mají sami přiložit ruku k dílu, je to najednou moc velká oběť.
Když jsme odcházeli s těžkými taškami plnými odpadků, uvažovala jsem o ironii situace. Ti, kteří nám včera věnovali pohrdavé pohledy za naše tempo, zanechali za sebou stopu, která přírodu poznamenala mnohem hůř než jakýkoliv rychlý průchod. Štěstí, že nosím v tašce vždy igelitky. Člověk nikdy neví, kdy potká obchod… nebo hromadu nepořádku.
V dálce se na obzoru stahovaly mraky ohlášeného deště. Snad smyjí i ten pocit zklamání, který ve mně zanechala tahle zkušenost. Možná ty zbylé odpadky někdo uklidí. Ale ta bezohlednost k přírodě i k ostatním lidem zůstane.
