Článek
Řidičák znamenal první pocit náskoku. Netrvalo dlouho a stala jsem se pro ostatní samozřejmostí. „Nemohla bys mě hodit?“ ozývalo se ze všech stran a moje ochota přitahovala ty, kteří sami nechtěli nebo neuměli.
Stejně to fungovalo i v práci. Uzávěrky jsem samozřejmě stihla. Přesčasy jsem brala automaticky, chtěla jsem si vydělat více peněz. Neměla jsem nic důležitějšího na víkend. Mohla jsem přece pomoci kolegům. Vždyť na nás stála firma.
Schopnost řídit brzy ztratila na významu. Cennější bylo, že nikdy neřeknu ne. Rodina spoléhala na mé nákupy a odvozy. Vozila jsem je na návštěvy i k doktorům. Přátelé si zvykli na mou dostupnost. Byla jsem pro ně řidičem, vrbou i záchranným lanem. Šéf věděl o mé ochotě zůstat déle. Brávala jsem si práci domů. Byla jsem na telefonu i o víkendech.
Kalendář přetékal událostmi a povinnostmi. Žádná z nich nebyla má vlastní. Dny splývaly v nekonečný koloběh služeb ostatním. Unavená jsem padala do postele. Sotva jsem se vyspala. Opět jsem nastartovala auto a vyrazila někomu pomáhat.
Pak přišla ta rána. Nečekaná bolest mě srazila na kolena. Lékař se tvářil vážně. Posílal mě z jednoho vyšetření na druhé. Prohlásil: „Musíme vyloučit to, jestli nejste v ohrožení života.“ Byla jsem absolutně mimo.
Půl roku jsem pendlovala mezi specialisty. Absolvovala jsem vyšetření, odběry a testy. Žila jsem v nejistotě. Nevěděla jsem, jestli budu žít, nebo ne. Čekala jsem na verdikt. Ten měl rozhodnout o mé budoucnosti. Nikdy jsem se necítila tak sama.
Poprvé jsem potřebovala pomoc. Poprvé jsem o ni požádala. Zjistila jsem, jak rychle se lidé umí vypařit. Stane se to, když potřebujete vy je, ne oni vás. Všichni měli najednou plno svých problémů a povinností. Nikdo neměl čas mě odvézt na vyšetření. Jen je zajímalo, kdy jim pomůžu já.
„Promiň, zrovna dneska nemůžu,“ slyšela jsem znovu a znovu. „Ozvu se, až budu mít víc času.“ „Drž se, to zvládneš.“ Pak nastalo ticho. V tom tichu jsem sama jezdila s MHD na další vyšetření, protože jsem neměla řídit. Sama jsem čekala hodiny v čekárnách. Sama jsem se vracela do prázdného bytu. Celý ten kolotoč s doktory jsem řešila úplně sama.
Tehdy jsem pochopila, jak jednostranné byly mé vztahy. Bylo pro všechny samozřejmé, že budu vždy k dispozici. Zatímco oni si mohli dovolit luxus odmítnutí.
Celý ten kolotoč s doktory jsem řešila úplně sama. „Není to smrtelné, ale musíte zásadně změnit životní styl,“ řekl doktor nekompromisně. „Žádný stres, žádné přetěžování, nebo se váš stav zhorší.“
Ten den nastal zlom. Poprvé jsem si uvědomila hodnotu svého času. Pochopila jsem cenu svého zdraví a života. Telefon zvonil jako obvykle. „Mohla bys mě vyzvednout? Ujel mi autobus,“ ozvalo se. Já, poučená životem, tiše odpověděla: „Ne, dneska nemůžu.“
Následovalo ticho. Pak překvapený hlas. „Cože? Ale já tady nemám, jak se dostat domů!“
„Mrzí mě to, tak jdi pěšky.“
Ten večer zůstal telefon vypnutý. Ráno mě čekalo 23 zpráv. Většina byla plná výčitek. Jak jsem mohla? Co se stalo? Kam zmizela ta spolehlivá holka, která nikdy neodmítne?
V práci byla podobná situace. „Nemůžu zůstat déle,“ oznámila jsem šéfovi. „Mám zajištěný pobyt na Vysočině, chvátám domů.“ Jeho pohled mísil překvapení a zklamání.
Nejhůř reagovala rodina. Odmítnutí jet s tetou na nákup kvůli cvičení s trenérem mě okamžitě zařadilo mezi „sobecké bestie“. Maminka vyčítavě volala. Mluvila o změně a o ztrátě hodné dcery, kterou vychovala. Nikdo z nich se nezajímal o můj zdravotní stav. Přitom jsem půl roku docházela na vyšetření.
Přitom jsem se nezměnila. Jen jsem konečně pochopila, že hranice nejsou sobectví. Že péče o sebe není luxus, ale nutnost. Že „ne“ nepotřebuje omluvy ani vysvětlení. Zvlášť když jsem sama zjistila, jak snadno to ostatní dokážou říct mně.
Dnes vím, že skutečné vztahy přežijí i odmítnutí. Lidé, kterým na mně záleží, respektují moje hranice. A já konečně mám čas na sebe. Mám čas žít vlastní život, ne pouze ten nadiktovaný ostatními.
Možná působím sobecky. Ale našla jsem rovnováhu. Auto bez doplněného paliva také jednou zůstane stát u cesty. A já už nikdy nebudu tím vozem, který všechny sveze. Sama už nezůstanu bez pomoci, když mi dojdou síly.
