Článek
Aničce je deset let a každý den po škole vaří oběd pro mladší bratry. Zatímco její vrstevnice si hrají na hřišti nebo kreslí princezny, ona stojí u sporáku a míchá v hrnci. „Je na svůj věk tak vyspělá,“ říká o ní maminka sousedkám. „Zvládne všechno sama, já se na ni můžu úplně spolehnout.“
Anička se při těch slovech trochu nafoukne pýchou, ale současně ji něco tlačí v žaludku. Vlastně by si taky ráda hrála. Ale když vidí, jak je maminka unavená a jak malí bratři potřebují najíst, ví, že na ni všichni spoléhají. A tak se usmívá a dál vaří.
Podobných Anniček je kolem nás mnoho. Děti, které dostávají pochvalu za to, že jsou na svůj věk vyspělé, ale ve skutečnosti nesou břemeno, které jim nepatří.
Je to opravdu pochvala?
„Na svůj věk jsi tak vyspělý!“ zní jako krásný kompliment. Rodiče ho vyslovují s hrdostí, děti ho slyší jako ocenění. Jenže často se za těmito slovy skrývá něco jiného – omluvení pro to, že dítě musí zvládat věci, které by měl řešit dospělý.
Třináctiletý Tomáš má velké srdce a stává se důvěrníkem své rozvedené matky. Poslouchá její starosti o peníze, radí jí ve vztazích, utěšuje ji, když pláče. „Je tak citlivý,“ říká o něm maminka. Jenže Tomáš by měl být puberťákem, který řeší holky, kamarády a svoje zájmy. Místo toho řeší dospělé problémy a před spolužáky ve třídě vypadá jako divný lůzr, který se nezajímá o věci, které baví ostatní.
Tyto děti vypadají jako malí hrdinové, ale ve skutečnosti jim utíká dětství pod rukama.
Když se svět postaví na hlavu
Někdy se stane, že se v rodině všechno otočí. Dítě začne plnit úkoly rodiče – vaří, uklízí, řeší problémy, stará se o sourozence nebo dokonce o samotného rodiče. Není to jeho volba, je to nutnost.
Anička nechtěla být malou hospodyňkou. Prostě věděla, že když neudělá oběd, bratři budou hladoví. A když se maminka zhroutí na gauči s hlavou v dlaních, někdo jí musí říct, že bude všechno v pořádku.
Dítě v takové situaci nemá na výběr. Instinktivně cítí, že rodina bez jeho pomoci nezvládne základní věci, a tak se stává tím „vyspělým“ dítětem.
Proč se to děje
Většina rodičů si neuvědomuje, co dělá. Vidí zodpovědné dítě a myslí si: „Jak jsem ho dobře vychoval!“ Nevnímají, že jejich potomek převzal roli, která mu nepatří.
Často se to stává rodičům, kteří sami zápasí s problémy. Jsou přetížení, prožívají rozchod, bojují s depresí nebo prostě nedokázali emočně dospět. Místo aby hledali pomoc u jiných dospělých, spoléhají na své dítě.
Pro některé rodiče je také pohodlné mít vyspělé dítě. Nemusí se o něj tolik starat, protože všechno zvládá samo. Mohou se soustředit na své vlastní starosti.
Anička slyší, jak maminka telefonuje babičce: „Ona je tak skvělá, že to všechno zvládne. Nemusím se o ni starat jako o ty malé.“ Ale Anička je taky malá. Jen se naučila dělat, že není.
Co se děje s dětmi, které musí brzy dospět
Děti jako Anička platí za svou předčasnou vyspělost vysokou cenu. Místo bezstarostného dětství prožívají život plný starostí, které jim nepatří.
Zatímco jejich vrstevníci si hrají, oni řeší problémy dospělých. Místo objevování světa a vlastních zájmů se učí zvládat emoce a potřeby druhých. Stávají se malými rádci a pomocníky, kteří nosí na svých dětských ramínkách tíhu celé rodiny.
Ironicky se tyto hodné děti stávají neviditelnými. Protože nic nepotřebují a všechno zvládají samy, jejich skutečné dětské potřeby zůstávají přehlížené. Anička by možná ráda hrála fotbal nebo se učila kreslit, ale nikdo se na to neptá.
Následky, které přetrvávají
Když Anička vyroste, bude možná trpět úzkostmi. Bude mít problém říct ne, bude se neustále obětovat pro druhé a hledat si partnery, o které se musí starat. Možná ani nebude vědět, kdo vlastně je, protože celé dětství žila pro potřeby druhých. A nebude umět říkat: „NE!“.
Dospělí, kteří zažili podobné dětství, často trpí depresemi, mají problémy ve vztazích a bojují s vyčerpáním. Celý život se snaží zachraňovat druhé, protože se to naučili už jako děti.
Jejich vlastní já zůstalo někde v desetiletém věku schované za zodpovědností, kterou jim dospělí přehodili na bedra.
Jak to změnit
Pro rodiče je nejdůležitější uvědomit si, co se děje. Pokud vaše dítě zvládá víc, než by mělo, není to důvod k pýše, ale k zamyšlení. Možná je čas převzít odpovědnost zpět a nechat dítě být dítětem.
Anička nepotřebuje být malou hospodyňkou. Potřebuje matku, která se postará o obědy, a čas na to, aby si mohla hrát jako její vrstevnice.
Pokud se rodiče cítí přetížení nebo nejsou schopni zvládnout své povinnosti, měli by vyhledat pomoc u jiných dospělých – u psychologa, u rodiny, u přátel. Ne u svého dítěte.
Pro dospělé, kteří zažili podobné dětství, je důležité pochopit, že to nebyla jejich chyba. Byli to děti, které dělaly to jediné, co mohly – snažily se pomoci své rodině přežít. Teď je čas naučit se pečovat o sebe a najít vlastní identitu.
Vraťme dětem dětství
Vyspělost na svůj věk by měla znamenat zdravý vývoj dítěte, které postupně přebírá zodpovědnost přiměřenou svému věku. Ne dítě, které musí být malým dospělým, protože jinak se rodina rozpadne.
Dětství je jedinečné období objevování, hraní a postupného dospívání. Když ho někomu ukradneme, už se nedá vrátit. Anička si zaslouží být desetiletou holčičkou, která si hraje a stará se jen o své dětské starosti. A Tomáš klukem, který dělá rošťárny.
Příště, když budete chtít říct dítěti: „Na svůj věk jsi tak vyspělý!“, zastavte se. Možná mu tím nevyjadřujete obdiv, ale přiznáváte, že na něj přehazujete zodpovědnost, která mu nepatří.
Skutečná láska k dítěti znamená nechat ho být dítětem tak dlouho, jak potřebuje.
