Článek
Mirka si ještě ráno přehodila přes rameno tašku a s nadějí v očích se vydala na nádraží. První den v nové práci. Konečně našla místo, které vypadalo slibně. Úspěšná firma s patnáctiletou tradicí na trhu. Když jí však sdělili, že musí hned první den na služební cestu na pobočku na druhý konec republiky, trochu se bála. Štěstí, že nemusela jet sama. Bylo jich více.
Už během cesty vlakem si ale začala uvědomovat, do čeho se to vlastně pustila. Kolem ní seděli samí mladíci a holčiny čerstvě po škole, kteří se bavili o věcech, které jí připadaly tak dětinské. Jejich pubertální kecy a nadšení ze všeho možného ji unavovaly. Cítila se jako učitelka na školním výletě. Copak si firma myslela, že zapadne mezi tyto děti?
Večer měli dorazit do cílové destinace, aby se všichni vyspali a ráno mohli svěže nastoupit na uvítací den a školení. Když však vystoupili z vlaku a dorazili na místo ubytování, Mirka málem omdlela. Místo slibovaného hotelu je čekala ubytovna v tak špatném stavu, že by ji ani v devadesátých letech nepovažovala za přijatelnou. Záchody a koupelna společné na celé patro, špinavé chodby, omšelé pokoje bez jakéhokoli komfortu.
Sedla si na rozvráskanou postel a hlavou jí proletěly otázky: „Kde to proboha jsem? Může to být ještě horší?“ Místo hotelu ušmudlaná ubytovna, bez jídla, bez televize – prostě něco, co by nikdy neodsouhlasila, kdyby jí to někdo předem řekl. Doufala, že ráno bude lepší. Možná opravdu nebylo jiné místo pro ubytování pěti lidí najednou.
Příjezd do firmy druhý den ráno vypadal nadějněji. Moderní budova, firma bude mít určitě slušné zázemí. Ale pletla se. Snídani stejně nedostala, kávu také ne. Když vstoupila do kanceláří, zarazila se. Byly holé, jako kdyby tam byli úplně nově. Nábytek vypadal lacině, na stěnách viselo pár motivačních plakátů.
Verbovali ji přeci s tím, že jsou úspěšná firma, která je na trhu už patnáct let. Copak nemá taková firma na základní vybavení kanceláří, catering a solidní ubytování? Evidentně tu něco nehrálo.
Školení začalo a Mirka se snažila udržet pozornost. Říkala si: „Mysli na složenky, co všechno musíš zaplatit. Vydrž! To se poddá.“
Nepodalo.
Školení mělo do skutečného školení opravdu daleko. Přednáška od samozvaného specialisty rozhodně nebyla věcná a pravdivá. Mirka to věděla, protože dříve pracovala pro firmu, která prodávala totéž, jen s tím rozdílem, že byla zároveň výrobcem, takže znala všechny postupy nazpaměť.
Tady se evidentně na správné informace nehrálo. Spíš se zdálo, že heslem bylo: „Prodej co nejvíc a moc se v tom nešťourej.“ Byla zhnusená. Co přednáška, to větší lži a manipulace s fakty. Mluvčí překrucoval základní údaje o produktech, sliboval zákazníkům nemožné a učil nás, jak se vykecat z nepříjemných otázek.
„Já to tu celý týden nedám,“ říkala si v hlavě Mirka.
Když všechny aktivity první den skončily, Mirka už to nevydržela. Tiše si sbalila své věci, aby nevzbudila pozornost, a zamířila přímo k nádraží.
Tady pracovat rozhodně nebude.
Během cesty domů si uvědomila, že někdy je důležitější poslouchat svůj instinkt než zoufalství z prázdné peněženky. Lepší další den bez práce než roky ve firmě, kde by se cítila jako profesionální podvodnice.