Článek
Když jsem se stěhovala do nového bytu, představovala jsem si klidné soužití s lidmi, které budu vídat jen občas na chodbě, kde si vyměníme pozdrav, prohodíme zdvořilostní fráze a půjdeme si po svém. Prostě ideál moderního sousedství.
Prvních pár týdnů se tato představa naplňovala dokonale. Na chodbách jsem nepotkala živou duši, a když už náhodou ano, jednalo se o letmé setkání při čekání na výtah. Připadala jsem si skoro jako v domě duchů.
Jednoho dne se to ale změnilo. Vracela jsem se z práce, když se dveře naproti mému bytu otevřely a z nich vykukovaly dvě zvědavé hlavy. Starší manželský pár, jak se ukázalo, důchodci žijící v bytovém domě už přes dvacet let.
„Vy jste nová nájemnice? A v jakém bytu bydlíte?“ usmívala se sousedka a zvědavě si mě prohlížela. Když jsme řekla, že jsem z bytu číslo 22, tak prohlásili: „Od vás nejde vůbec žádný hluk. Mysleli jsme si, že je byt prázdný.“
„To víte, ty předchozí nájemníky bylo slyšet pořádně. To byli šílenci,“ dodal její manžel a spiklenecky na mě mrkl.
Zdvořile jsem se usmála, prohodila pár vět o tom, jak se mi v novém bytě líbí, a rychle zmizela za dveřmi. Potěšilo mě, že nejsem považována za „šílence“, a upřímně, myšlenka, že mě není slyšet, mi dělala radost. Žádný strach z rušení sousedů, když si večer pustím film nebo cvičím.
„Jenže tato idylka netrvala dlouho. O pár týdnů později mě sousedka odchytila na chodbě. „Poslední dobou děláte v noci šílený rámus. Co to pořád takhle po večerech děláte?“ zeptala se a šibalsky na mě mrkla. V hlavě mi blesklo: „Ne, sex s tebou vážně řešit nehodlám!“
Zarazila jsem se a ignorovala její narážku. Vždyť nedělám nic jiného než dřív. „Nevím, o tom, že bych něco dělala jinak. To spíš slyšíte tu rodinku nad námi, ty dělají velký rámus.“
„To je pravda, děti slyším často. No, to vám nezávidím,“ povzdechla si sousedka, pokrčila rameny a odešla.
O týden později někdo zazvonil. Sousedka s dopisem v ruce a prosebným výrazem.
„Nepomohla byste mi s tímhle? Je to od pojišťovny, a já tomu nerozumím,“ podávala mi složený papír a protáhla se mi do bytu.
„Jistě,“ přikývla jsem, ačkoliv už bylo pozdě přiznat, že za pár minut mám videohovor. Vysvětlujte někomu, že pracujete z domova.
Když jsem jí vysvětlovala obsah dopisu, její pohled těkal po mém bytě jako radar.
„Vy tady máte posilovací stroj?“ zeptala se najednou, když zahlédla můj skromný stroj v rohu pracovny. „Ten musí být těžký, co? Co když spadne dolů na manžela? On má pod vámi ložnici.“
Ujistila jsem ji, že stroj není tak těžký a navíc stojí na speciální podložce tlumící nárazy. A hlavně tam byl od samého začátku. Sousedka se zdála spokojená, poděkovala za pomoc a odešla. Měla jsem ale nepříjemný pocit.
Netrvalo dlouho a přišla konfrontace. Když jsem se o pár týdnů později vracela z obchodu, sousedka si na mě počíhala a spustila: „To je nehoráznost, co furt děláte! Všimla jsem si, že v místnosti přímo pod tím vaším posilovacím strojem nám začaly praskat stěny!“ křičela tak hlasitě, že to znělo celou chodbou.
Chvíli jsem na ni nevěřícně zírala. Pak se ve mně něco vzepřelo a spustila jsem taky „Ale nepovídejte,“ začala jsem klidně, ale pevně, „to je zvláštní. Trošku to nesedí, mělo by vám praskat spíš v obýváku, kde trávím nejvíc času a kde odpočívám. A věřte mi, vážím mnohem víc než ten posilovací stroj.“
Viděla jsem, jak překvapeně zamrkala.
„A když už jsme u toho,“ pokračovala jsem a najednou jsem cítila, jak ze mě padá všechen ten strach z konfliktu, „ráda bych se podívala na byt pod vámi. Vy taky nejste zrovna pírko, tak by mě zajímalo, jestli tam taky někomu praská strop.“
Sousedka zrudla, zamumlala něco o bezohledných nájemnících a rychle zmizela ve svém bytě.
O pár dní později jsem potkala souseda, který bydlel o patro výš. V přátelském rozhovoru jsem mu zmínila své problémy se sousedy. On se mi hned omlouval za své děti, protože mu bylo jasné, že je musíme slyšet. A dodal: „I na vás vytáhla ta babka praskliny ve zdech?“ zasmál se.
A dodal: „Ty praskliny jsou v domě už roky. Dokonce přišel statik a řekl, že se nemáme čemu divit, když postavili bytovku na místě, kde kdysi byla silážní jáma a následně se sem svážel také hnůj z širokého okolí. Oni to zkouší na každého nového nájemníka. Doufají, že se někdo lekne a za opravy zaplatí.“
Najednou mi to všechno dávalo smysl. Ta počáteční přívětivost, náhlá změna chování, pomoc s dopisem od pojišťovny jako záminka k prohlédnutí mého bytu…
Od té doby jsem se snažila vyhýbat kontaktu se sousedy. Když se potkáme na chodbě, zdvořile pozdravím a spěchám dál. Už se nenechám zatáhnout do jejich her.
Dobré sousedské vztahy nejsou samozřejmostí. Ne každý, kdo se tváří přátelsky, má čisté úmysly. O to víc si vážím těch pár sousedů v domě, kteří jsou upřímně příjemní jen proto, že takoví prostě jsou, a ne proto, že po mně něco chtějí.
A z rodinky nad námi se ukázal fajn pár, který má prostě divoká dvojčata. Ale radši budu za dovádějící děti nad námi, než falešnými sousedy pod námi.
