Článek
Vašek byl normální vesnický kluk z jedné malé vesnice v pohraničí. Trochu divočejší než ostatní, ale v dobrém slova smyslu. Měl rád dobrodružství a především – miloval potápění.
Nebylo rybníka nebo koupáku v okolí, kde by se neobjevil s brýlemi a šnorchlem. Dokázal se potápět hodiny, prozkoumávat každý kořen, každý kámen na dně. Říkali mu dokonce žabák, ale on si z toho nic nedělal.
Paradoxně ten rybník přímo uprostřed návsi ho nikdy nezajímal. Možná proto, že byl moc blízko, moc obyčejný. Celá ves tam chodila na koupání, děti si tam hrály, babky u něj drbaly. Prostě nic zajímavého pro někoho, kdo hledal dobrodružství v hlubokých tůních za vesnicí.
Ale pak přišlo horké červencové odpoledne a on si řekl, že to musí zkusit. Procházel kolem a viděl, jak se tam koupou místní děti. „Proč taky ne,“ pomyslel si. „Aspoň se osvěžím a možná tam něco zajímavého přece jen bude.“ A bylo..
Voda byla příjemně chladná. Vašek si nasadil brýle a ponořil se. Rybník nebyl moc hluboký, ale voda byla překvapivě čistá. Plaval po dně a najednou něco zahlédl. Něco tmavého, co tam nepatřilo.
Vynořil se, zhluboka se nadechl a ponořil znovu. Tentokrát šel přímo k tomu, co ho zaujalo. Srdce se mu rozbušilo, když si uvědomil, co vidí. Na dně stálo auto. Staré, pokryté řasami a bahnem, ale rozhodně auto. A uvnitř… uvnitř seděla postava.
Vašek se vynořil jako střela. Křičel, volal, gestikuloval. Lidi na břehu nejdřív nevěděli, co se děje. Mysleli si, že se topí nebo že se mu něco stalo. Ale když konečně pochopili, co říká, nastalo peklo.
Během hodiny byl malý rybník plný hasičů, policistů a zvědavců z okolních vesnic. Jeřáb vytahoval rezavý vrak s německou poznávací značkou. A s ním i to, co Vašek doufal, že si jen namlouval. Spolujezdec už tam podle odhadu koronera ležel několik měsíců, možná i rok.
Policie zahájila vyšetřování. Už si bohužel nepamatuji, jak případ nakonec dopadl. Jestli se řidič našel, jestli to byl možná on sám na místě spolujezdce, nebo jestli utekl a dodnes je někde venku - nevím. Možná někdo z místních by si vzpomněl, jak to všechno skončilo, ale já už mám ty detaily zamotané.
Vašek od té doby nikdy nevlezl do vody. Ani do bazénu, ani do rybníka, ani k moři na dovolené. Brýle a šnorchl zahodil ještě ten večer. Říkal, že už nikdy nechce vidět něco, co by neměl vidět. Že některé věci je lepší nechat na dně, kde patří, zejména v těch místech, kde se historie přepisuje a mizí.
Dodnes žije v té malé pohraničí vesnici. Je ženatý, má děti. Když jdou k rybníku, on zůstává na břehu. Jeho děti se naučily plavat bez něj. A když se ho někdo zeptá proč, jen pokrčí rameny a řekne: „Voda v pohraničí někdy skrývá příběhy, které člověk nechce znát.“
Ten rybník už nikdy nebyl stejný. Lidi tam sice chodí, ale jinak. S vědomím, že v pohraničí se toho stalo mnoho a ne všechno vyšlo najevo. A že pod klidnou hladinou se může skrývat kus historie nebo tragédie, kterou někdo chtěl navždy pohřbít.
PS: Příběh je inspirován skutečnou událostí, která se před lety stala u Domažlic. Z důvodu ochrany dotyčného mladíka bylo změněno jméno hlavní postavy i jeho život po tragédii.
Chcete více kriminálních případů z kraje? Napište mi do komentáře k článku, ráda převyprávím i další.
