Článek
V dobách socialistického Československa patřila dvouletá povinná vojenská služba k rituálům dospívání mladých mužů. Pro některé to byla doba veselých historek a kamarádství, jiní si z ní odnesli jen nepříjemné vzpomínky na buzeraci, dril a ztracený čas. Vyhnout se jí dalo jen prostřednictvím takzvané modré knížky, osvobození ze zdravotních důvodů, které však mnozí považovali za hanbu.
Karel, hlavní postava našeho příběhu, patřil mezi ty, kteří se službě podřídili bez protestu. Bral ji jen jako překážku, která mu oddálila začátek života. Kvůli ní přišel i o své dlouhé vlasy, které nosil z rebélie.
Karel pocházel z malé vesnice na Vysočině, z rodiny, kde peníze nikdy nebyly samozřejmostí. Od patnácti let, kdy začal na učilišti, šetřil každou korunu. Zatímco jeho vrstevníci utráceli za diskotéky a alkohol, on si ukládal bokem každou vydělatelnou korunu.
Měl jasný plán, chtěl si po návratu z vojny najít vlastní bydlení. Odstěhovat se z rodného domu a začít žít podle svých představ. Daleko od neustálých hádek rodičů a jeho šesti sourozenců.
Před nástupem na vojnu měl našetřenou slušnou částku. Tyto peníze by mu umožnily zaplatit několik měsíců nájmu a základní vybavení pro nový začátek. Peníze svěřil své matce, která je měla uložit u sebe, aby byly v bezpečí do jeho návratu.
„Mami, schovej mi prosím ty peníze, ať mám po návratu z čeho žít,“ řekl jí tehdy s důvěrou, kterou vkládáme jen do těch nejbližších. Netušil, že tato důvěra bude brzy otřesena.
První měsíce na vojně ubíhaly pomalu, ale Karel je přijímal jako nutnost. Dopisy z domova byly vzácné, ale uklidňující. Než jednoho dne přišel dopis od matky, který Karlův svět obrátil naruby.
Jeho sestra, o rok mladší, otěhotněla s místním chlapcem a rodina se rozhodla uspořádat rychlou svatbu. Matka mu sdělovala, že použila jeho našetřené peníze na svatební hostinu a výbavu pro mladý pár. Rozhodla bez jeho souhlasu, bez možnosti odmítnout.
„Karle, vím, že sis ty peníze chtěl nechat na později, ale tvoje sestra je teď potřebuje víc. Až se vrátíš, určitě ti to nějak vynahradíme,“ psala matka, přesvědčená, že Karel jako milující bratr pochopí.
Ale Karel nechápal. Držel ten dopis v rukou a cítil zlost. Nedostal možnost volby. Nedostal možnost říct ne. Jeho úspory, jeho plány, jeho budoucnost, vše bylo obětováno bez jeho souhlasu.
V dopise ho matka ujišťovala, že mu sestra a její manžel peníze určitě vrátí, jakmile se postaví na vlastní nohy. Karel však v hloubi duše věděl, že své úspory už nikdy neuvidí.
O týden později dostal balík od sestry, poslala mu láhev rumu jako poděkování. Jenže po návratu na ubikaci ho načapal velitel. „Vojíne, co to máte? Alkohol v kasárnách?“ A pak ho donutil láhev vylít do umyvadla před zraky ostatních vojáků. Karel stál u umyvadla a sledoval, jak jeho malá útěcha mizí v odpadu.
Pak přišly tresty. Čekalo ho pár týdnů bez vycházek, žabáky po schodišti a podřadné práce. A k tomu hlava plná emocí z toho, že ho zradila vlastní rodina.
Po návratu z vojny se Karel dozvěděl, že ze slibovaného vrácení peněz sešlo. Sestra s manželem sami bojovali s financemi a rodina očekávala, že Karel si nějak poradí. Měli pravdu, poradil si, ale už jim nikdy nevěřil.
Tato zkušenost zanechala v Karlově duši velkou jizvu. Peníze pro něj přestaly být prostředkem k dosažení svobody a staly se zdrojem úzkosti a nedůvěry. Začal je hromadit a jen těžko se s nimi loučil, i když šlo o běžné výdaje. Rodině nikdy zcela neodpustil, ačkoliv navenek se vztahy urovnaly.
Z vojenské služby si tak Karel odnesl hlavně životní lekci o tom, že i ti nejbližší lidé dokáží zradit důvěru ve jménu toho, co považují za správné.
A lahvinka rumu, která zmizela v odpadu kasárenské umývárny, pro něj navždy zůstala symbolem bezmoci. Možná proto se v ní tak často utápěl.
