Článek
Když někdo z rodiny oznámí, že ví, co chce dělat za práci, měli bychom být rádi. Jenže my jsme nebyli. Přišel za námi s tím, že by rád šel na kadeřnickou školu. Stříhal kamarády, kteří už nechtěli domácí účesy od maminek. Učil se z videí na internetu, experimentoval s technikami. Byl v tom dobrý a hlavně šťastný. Jenže my jsme měli předsudky.
Teď chodí k barberům do salonu a hlavou mu letí myšlenka, že to neměl vzdávat.
Předsudky zničily nadšení pro obor
Co si budeme povídat, v hlavě nám běžela jediná myšlenka: kadeřník a kluk. V posledních desítkách let byly na trhu hlavně kadeřnice. Muži stříhali spíš hluboko pod komunistickým režimem, pak to bylo typicky ženské povolání. A tak to v nás nějak zůstalo zakořeněné, i když teď se kluci k tomu řemeslu zase hojně vrací. My jsme ale pořád byli zakleslí v tom starém myšlení. Kadeřník byl pro nás automaticky gay. Neříkám, že je to správně. Jen říkám, jak to je. A my jsme se prostě báli.
Měli jsme strach ze šikany ve škole. Představovali jsme si, jak si o něm budou myslet věci, co prostě nebyly pravda, a on si s tím bude muset celou dobu nějak vyrovnávat. Přitom on chodil s holkou z druháku, komentoval s dědou fotbal, prostě normální kluk. Jen ho bavilo stříhat lidi a dělat kámošům radost, když vypadali dobře díky jeho zásahu.
Jak jsme ho všichni poslali do pasti
Jeho mamina mu řekla, ať si to rozmyslí, protože kadeřnictví není snadné řemeslo. Strejda říkal, že na tom moc nevydělá. A já jsem přišla s nápadem, ať se tam jede podívat. Myslela jsem si, že mu dávám prostor pro vlastní rozhodnutí. Ve skutečnosti jsem doufala, že ho ta návštěva odradí.
Stalo se. Přijel zpátky a bylo vidět, že je zklamaný. V té škole bylo deset holek a osm kluků, všichni kluci měli jinou orientaci a dávali to velmi jasně a hlasitě najevo. Nic proti nim, ale chápal, že by byl automaticky zařazený do stejné škatulky. Nechtěl se pořád vysvětlovat, proč si vybral zrovna tohle. Řekl, že se tam necítil dobře.
My jsme si oddechli. Strejda přišel s nápadem na truhlařinu. Vůně dřeva, práce rukama, solidní řemeslo s budoucností. Mamina byla nadšená. Všichni mu gratulovali, jak dobře si vybral. Jen on neřekl, co si doopravdy myslí. Později mi přiznal, že už tehdy věděl, že dělá chybu. Ale necítil, že má na výběr. Všichni byli tak nadšení, že nechtěl nikoho zklamat.
První rok utekl a nic se nezměnilo
Mamina tvrdila, že první rok zvládá v pohodě. Nosil dobré známky, neříkal nic negativního. Pravda byla ale jiná. Neříkal nic proto, že nechtěl slyšet „vidíš, my jsme ti to říkali“. Nechtěl konflikty. Kousl do kyselého jablka a mlčel.
Až o rok později jsem zjistila, jak to opravdu bylo. Ve třídě měl kluky, kteří tam šli jen proto, že je to poslal otec nebo strejda. Zajímalo je pouze to, kdy skončí a jestli půjdou na pivo. O dřevo se nezajímali, o řemeslo také ne. A on mezi nimi seděl a cítil se hrozně osamělý. Četl knihy a radši byl stranou.
Neměl si s nimi o čem povídat. Oni řešili, kde koupí levné cigarety, on chtěl mluvit o hudbě nebo o novinkách v technologiích. Začal se bavit raději s učiteli a mistry na dílnách, protože ti aspoň ocenili, že se s ním dá vést nějaká rozumná diskuse. Našel pár kluků z třeťáku, se kterými to šlo. Ale ve své třídě byl téměř pořád sám.
Když už to nešlo skrývat
Druhý rok to přestalo jít skrývat. Nechtělo se mu do školy, ráno se budil s pocitem, že musí přežít další den. Viděli jsme to na něm. Já jsem říkala, ať přestoupí, třeba na jinou střední školu. Mamina se postavila proti. „Už tam je druhý rok, jen jeden mu zbývá, přeci to nevzdá před cílem.“
Sice tam měl dobré známky i výrobky, ale ztratil radost ze života. A to je mnohem víc než známky. My ostatní jsme to radši nechali být. Nechtěli jsme hádky v rodině, přeci jen není náš syn. Dneska vím, že jsme měli zasáhnout.
Mistr jeho frustraci chápe. Sám dělá tuhle práci jen proto, že ho k ní kdysi dotlačili rodiče.
Teď mu chybí jen pár měsíců do konce učňáku
Je z něj úplně jiný člověk. Je unavený, naštvaný, znegovaný. Vzdal dokonce nástavbu, kterou chtěl původně dělat. Říká, že chce jen pryč. Pryč od dřeva a od těch lidí, které musel snášet celé tři roky.
Když mluví o budoucnosti, nikdy to není o truhlařině. Mluví o obchodě, online byznysu, prostě o čemkoliv jiném. Kdykoliv vidí dřevo, řekne, že na to už nechce ani sáhnout. A já sedím naproti němu a myslím si, jak mohl teď sedět v nějakém barber shopu na praxi. Učit se od profesionálů nové střihy, mít své první klienty, vydělávat si slušné peníze.
Místo toho odpočítává dny a my se díváme, jak z něj mizí energie. Nejhorší je, že jsme to mysleli dobře. Nikomu z nás nešlo o to mu ublížit. Chtěli jsme ho ochránit před narážkami ostatních, ale ta ochrana ho stála roky, které mohl být šťastný.
Nezavírejte dětem dveře k jejich snu
Když doma máte studenta, který se trápí, neudělejte stejnou chybu. Přestup na jinou školu není prohra. Je to jen zbytek starého myšlení, kdy se čekalo, že člověk vydrží za každou cenu. Ale za jakou? Za cenu duševního zdraví? Za cenu toho, že místo radosti vidíte prázdnotu?
Vymlouvat mu školu, která ho bavila, byla naše velká chyba. Nechte své děti zkusit to, co je baví. I kdyby to nevyšlo, aspoň budou vědět, že to zkusily. Dejte jim možnost vrátit se, když poznají, že udělaly chybu. Protože nic není horší než zavřené dveře, které už nejdou otevřít. Pak si celý život myslíte „co kdyby“. A věřte mi, je to hrozný pocit.
