Článek
V naší vesničce obklopené loukami a lesy, stál malý domek s červenou střechou a truhlíky plnými muškátů. Patřil Josefovi a Věrce, kteří zde společně prožili více než šedesát let. I když jim vlasy dávno zbělely a tváře pokryly hluboké vrásky, jejich láska zůstávala stejně silná jako v den, kdy si řekli své „ano“.
Každé odpoledne sedávali na lavičce před domem, drželi se za ruce a povídali si o všem možném. Nejprve o počasí, pak o dětech, a často také vzpomínali na své mládí. Sousedé je vídali, jak si vyměňují něžné pohledy, nebo jak Josef Věrce jemně upravuje šátek ve vlasech.
„Víš, Věruško, s tebou je každý den dar,“ říkával Josef s úsměvem.
Jejich děti dospěly a každé si šlo svou cestou. Dcera Anežka zůstala blízko, jen o pár domů dál. Vídat se mohli téměř každý den. Syn Vráťa byl úspěšný už za komunistického režimu. Po revoluci si založil firmu v krajském městě. I když měl hodně práce, na rodiče nezapomínal. Jezdil za nimi několikrát týdně, měl je rád a přál si, aby se měli dobře.
Když Věrka ve věku osmaosmdesáti let tiše odešla, Josef zůstal sám. Sousedé se obávali, že starý muž bez své životní lásky dlouho nevydrží. Mýlili se. Josef měl stále svůj řád a důvod žít. Každé ráno si uvařil kávu, promluvil k fotografii Věrky a pak se s chodítkem vydával na procházku k dceři.
„Musím se hýbat, jinak bych zarostl mechem,“ prohlašoval, když se zastavoval u sousedů na cestě zpět. Nikdy neodmítl šálek čaje nebo skleničku domácí slivovice. Byl vděčný za každé vlídné slovo, za každou chvilku s lidmi.
„Náš táta je neuvěřitelný,“ říkala Anežka. „V jeho věku a pořád si pamatuje všechny narozeniny, svátky, vyprávění z války… Je to chodící kronika vesnice.“
Vráťův obchod však začal upadat. Investice se nevydařily, dluhy rostly. A tak se rozhodl pro radikální krok.
„Tatínku, musíme si promluvit,“ řekl a posadil se ke stolu v malé kuchyni.
Josef tušil, že něco není v pořádku. Vráťa vypadal vystrašeně.
„Našel jsem ti místo v pečovatelském domě ve městě. Je to moderní zařízení, budeš tam mít hezké pečovatelky, společnost… Nebudeš tam sám a nebudeš mít starosti s velkým domem.“
Josefovy oči se zalily slzami. „Vráťo, já tady žiju celý život. S tvojí maminkou jsme to tady milovali. Jak bych mohl…“
„Bude to pro tebe lepší tatínku,“ přerušil ho syn. „Bojím se o tvé zdraví a víš, že bych nikdy neudělal něco, co by ti ublížilo.“
Josef jen souhlasně kýval hlavou, bylo mu jasné, že už jim začal být na obtíž.
Anežka zuřila. „To nemůžeš udělat! Táta je na svůj věk naprosto soběstačný! A miluje tenhle dům! Vždyť s ním jsem každý den a zvládá vše krásně.“
„A co mám dělat? Zkrachovat?“ odsekl Vráťa. „Ty mu ten dům koupit nemůžeš, tak se nestarej.“
Dům koupil podnikatel z města, který vesnici ani neznal. Chtěl ho přestavět na penzion, kam bude lákat další bohaté lidi na steaky a panenskou přírodu za domem.
Josef se jen mlčky díval, jak Vráťa podepisuje papíry a přebírá peníze. Pak si sbalil své věci, fotografie, staré cibuláky, Věrčinu oblíbenou knihu a bibli.
„Tak pojď, tati, odvezeme tě do nového domova,“ řekl Vráťa s předstíranou veselostí.
Josef naposledy přešel všechny místnosti, dotkl se stěn. Při odchodu se otočil a zašeptal: „Sbohem, děkuju ti za ty krásné roky.“
V pečovatelském domě dostal Josef malý pokoj s výhledem na parkoviště. Personál byl milý, jídlo dobré, ale nebylo to totéž. Chyběly mu procházky k dceři, sousedé a jeho milovaná veranda.
Čtvrtý den po přestěhování našla sestra ráno Josefa v posteli. Vypadal, jako by spal, ale jeho srdce už netlouklo. Na nočním stolku ležela fotografie s Věrkou před jejich domem.
Lékař konstatoval přirozenou smrt věkem. Anežka věděla své, otec nezemřel stářím, ale steskem po domově, který nadevše miloval.
Na pohřbu Vráťa plakal. Možná pochopil, že některé hodnoty nelze měřit penězi. Že domov není jen nemovitost, ale místo, kde žijí vzpomínky a láska. Jenže pro Josefa už bylo pozdě.
