Článek
Dva světy na dosah, překvapivý pohled do života romské elity očima malého chlapce. Když můj synovec nastoupil do školy, rychle si našel mnoho přátel, mezi nimi vyčníval jeden romský chlapec, který však nebyl ze zcela běžné rodiny, byl to syn barona jednoho místního klanu, rodiny, která měla v dané komunitě mimořádnou vážnost a respekt.
První návštěva v domě tohoto kamaráda byla pro mého synovce doslova kulturním šokem, to, co mělo být obyčejným odpolednem stráveným hraním počítačových her, se proměnilo v exkurzi do naprosto jiného světa. „Připadal jsem si, jako bych vstoupil do nějakého paláce,“ vyprávěl mi později synovec s vykulenýma očima.
Interiér domu byl plný zlatých dekorací, na každém kroku byla k vidění nejnovější elektronika a atmosféra luxusu prostupovala celým prostorem. Materiální bohatství však nebylo jediné, co mého synovce ohromilo, mnohem víc ho fascinoval celkový životní styl v této domácnosti.
Po celou dobu návštěvy sestry a maminka jeho kamaráda neustále přinášely různé dobroty a nápoje. Dodržovaly totiž tradici, podle níž muži nesmí nikdy zůstat bez jídla a pití. „Takhle nadýchané a dobré buchty jsem nikdy neměl, teto,“ nadšeně popisoval synovec, v tu chvíli jsem si neodpustila poznámku, „Ehm, měl, určitě, já přece peču skvěle!“ Jak já bych chtěla znát recept na tu buchtu.
K dalšímu údivu dospěl můj synovec, když zjistil, že jeho kamarád má už od sedmé třídy koupené auto, které na něj trpělivě čeká. A aby toho nebylo málo, dostal ještě motorku, na které může jezdit už teď. Co vám budu povídat, v tom autě jezdil mnohem dříve, než měl řidičák.
Pro mého synovce, který pochází z běžné rodiny žijící od výplaty k výplatě v oblasti, kde mzdy rozhodně nejsou vysoké, to byl skutečně silný kontrast s jeho vlastní realitou. Zatímco naše širší rodina žije skromně, ovšem ve vlastních, již zaplacených domech bez starostí s předraženými nájmy, jeho spolužák vyrůstá v prostředí, kde se nákladný luxus bere jako naprostá samozřejmost.
Tato neobvyklá zkušenost mého synovce nabízí zajímavý vhled do rozmanitosti životních podmínek dokonce i mezi dětmi z jedné školy a jednoho města. Boří zažité stereotypy a předsudky o jednotlivých komunitách. Ukazuje, že bohatství a chudoba mohou mít v naší společnosti překvapivé podoby a mohou se vyskytovat tam, kde bychom je nečekali.
„Líbí se mi, jak kolem nich ty holky kmitají, to chci taky!“ říkal nadšeně synovec. Tomu se nešlo nesmát, komu by se to nelíbilo.
Klukům se pozornost líbí, a v romských rodinách to bývá nepsané pravidlo. Každý je v centru pozornosti, každý dostane svůj prostor. Obdivuji ženy a děvčata z těchto rodin, jak s láskou a péčí přistupují ke všemu, co dělají. A také malé chlapce, protože od malička jsou vychováváni tak, aby jednou převzali vše po hlavě rodiny.
Musím se přiznat, že závidím jejich kuchařský um. Jednou jsem měla tu čest ochutnat jejich kuchyni, a bylo to něco! Sice z obyčejných surovin, ale tak vyladěné a vychucené, že bych k nim klidně šla na lekce vaření.
