Článek
Vše začalo nadějně. Můj těhotenský test ukázal dvě čárky a já žila v bublině radosti a očekávání. Plod se sice krásně vyvíjel, ale během druhé kontroly se našla malá krevní sraženina. Doktorka mě uklidnila, že je to běžné a není to nic vážného.
Když mi termín kontroly včetně vydání těhotenského průkazu vyšel na mé narozeniny, považovala jsem to za šťastné znamení.
Jen mě trochu znepokojoval možný termín porodu, který připadal přibližně na den výročí úmrtí mého tatínka. Ta představa mě tížila, ale nemohla jsem tušit, co mě ve skutečnosti čeká.
Narozeniny, které změnily vše
S úsměvem jsem ten den usedla do gynekologického křesla. Doktorka vzala ultrazvuk a začala s vyšetřením. Náhle se místností rozlilo podivné ticho. Ticho, které trvalo nekonečné minuty. Pak přišla slova, která jsem nikdy nechtěla slyšet, a už vůbec ne v den svých narozenin:
„Je mi líto, ale nevyšlo to. Musíme ten mrtvý plod dostat ven.“
Svět se zastavil. Než jsem stihla vstřebat, co se právě děje, už na mě doktorka naléhala s otázkami: „Chcete revizi nebo zkusíme cestu bez operace, tedy prášky?“
Byla jsem v šoku. „Já nevím, co je pro mě nejlepší,“ vydechla jsem. „Můžete mi říct důvody pro obě varianty?“
Vzhledem k tomu, že se mi to stalo poprvé, navrhla cestu bez chirurgického zákroku. Dostala jsem číslo do nemocnice s pokyny, ať se hned objednám.
Mezi šťastnými, s bolestí v srdci
Druhý den jsem seděla v čekárně naší porodnice. Kolem mě byly budoucí maminky s bříšky a zářícíma očima. Sledovala jsem je a tiše záviděla. Každá procházela těmi samými dveřmi, za kterými mě čekalo něco úplně jiného – konec nadějí.
Když přišla řada na mě, setkala jsem se se sestřičkou, jejíž přístup mě zasáhl jako facka: „Proč jste tak vystresovaná? Tohle se stane každé druhé. Koukejte se uklidnit!“
Po vyšetření mi doktorka zavedla pilulku a poslala mě domů. Cesta zpátky byla velmi náročná, silně jsem krvácela a cítila se psychicky unavená.
Nečekaný telefonát mě probral
O dvě hodiny později zazvonil telefon. Byla to tatáž sestřička, ale jako by volal úplně jiný člověk – hlas měla najednou starostlivý, téměř vyděšený: „Musíte okamžitě zpět! Máte vzácnou krevní skupinu. Pokud nepřijedete co nejdřív, mohla byste přijít o možnost mít v budoucnu děti.“
To je tak, když krevní skupinu vám rodiče od malička říkají, že máte po nich. Ještě, že mi tam rovnou udělali rozbor krve. Jinak by to dobře nedopadlo.
Když jsem se vrátila do nemocnice, sestřička byla strašně milá. Svěřila se mi, že si sama prošla podobnou zkušeností. Omluvila se za svůj předchozí přístup slovy: „Už mě nebaví celý den řešit to samé, tak jsem vyjela. Promiňte.“ Dostala jsem injekci a jela opět domů.
Zamlklé těhotenství je tiché trauma
Nikdo o něm nahlas nemluví, přitom se dotýká mnoha žen.Spousta kamarádek pak přiznala, že to mají za sebou také. Kdybych to věděla, možná bych díky nim šla rovnou na revizi a netrápila se v křečích po pilulce.
Procházíme tím většinou samy, často nepochopeny i nejbližším okolím. Někdy ze studu či z pocitu selhání. Slyšíme věty jako „To bude dobré“ nebo „Příště to vyjde“, které místo útěchy jen prohlubují naši bolest.
Jsem ráda, že jsem vedle sebe měla svého manžela. Jeho podpora mi pomohla vše zvládnout relativně rychle.
Návrat do běžného života byl těžší, než jsem čekala
Každý pohled na těhotnou ženu nebo dětský kočárek vyvolával směs smutku a závisti. Přátelé nevěděli, jak se mnou mluvit. Někteří raději mlčeli, jiní se snažili problém zlehčovat. Když jsem dostala zakázku na focení miminka, sesypala jsem se.
Co mi pomohlo? Čas. Slzy. Mluvit o tom s lidmi, kteří byli ochotni naslouchat bez soudů a rad. A postupně přijmout, že některé věci nemůžeme ovlivnit, ať se snažíme sebevíc.
Pro ty, které to potřebují slyšet
Všem ženám, které si tímto procházejí, chci říct: Není to vaše vina. Nemusíte být silné každý den. Vaše bolest je legitimní, vaše slzy jsou namístě.
Ať se rozhodnete pro jakoukoliv cestu – ať už farmakologickou nebo chirurgickou, ať už o své zkušenosti budete mluvit, nebo ji prožijete v tichosti – je to vaše rozhodnutí a nikdo nemá právo vám ho brát. A nespěchejte hned s otěhotněním, tělo se s tím také potřebuje vyrovnat.
Dnes, s odstupem času, už vím, že tahle zkušenost se stala součástí mého života. Nezlomila mě, i když mě na čas srazila na kolena. A pokud si podobným příběhem procházíte právě teď, posílám vám svou sílu a objetí na dálku. Nejste v tom samy.
